7 C 254/2021-32 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně uplatnila v návrhu doručeném soudu dne 16.4.2021 nárok na zaplacení částky ve výroku I. tohoto rozsudku jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země]. Nároku se domáhala z titulu nevráceného revolvingového úvěru ze smlouvy ze dne 19.8.2020 sjednaného prostřednictvím elektronického formuláře na stránkách [webová adresa]. 2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou a byl proto zrušen ve smyslu ust. § 173 odst. 2 o.s.ř.. Soud ve věci nařídil jednání na den 21.12.2021, ke kterému se žalobkyně omluvila a žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jejich nepřítomnosti, dle § 101 odst. 3 o.s.ř. vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud učinil následující zjištění o skutkovém stavu. [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému smlouvou ze dne 19.8.2020 revolvingový úvěr s limitem do 80 000 Kč s úrokovou sazbou 11,75%. Splácení bylo dohodnuto v čl. V. minimálními měsíčními splátkami ve výši 12,5% nesplaceného úvěru spolu s úrokem nebo 1000 Kč podle toho, která z těchto částek je vyšší. Úvěr měl být čerpán na bankovní účet sdělený klientem. 4. Z výpisu účtu žalovaného u [právnická osoba] [bankovní účet] soud zjistil, že dne 19.8.2020 mu byla poukázána z účtu [příjmení] [příjmení] [jméno] částka 5 tis. Kč. Dopisem ze dne 23.1.2021 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky ze smlouvy ze dne 20.12.2019 o postoupení pohledávky za jeho osobou na žalobkyni. Oproti tomu nebylo v řízení prokázáno, že by byly jakýmkoliv způsobem zjišťovány či ověřovány skutečnosti o způsobilosti žalovaného úvěr splácet, ani že by žalovaný žalobkyni cokoliv na tuto částku uhradil. 5. Soud posoudil žalobu za důvodnou v části. Z důkazů doložených žalobkyní měl soud prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k dohodě, o poskytnutí peněžních prostředků ve výši revolvingového úvěru s limitem až 80 tis. Kč, který se zavázal splácet spolu s úrokem. Žalobkyně současně prokázala, že v souladu s § 1879 a násl. o. z. vstoupila do práv původního věřitele na základě smlouvy ze dne 20.12.2019 a žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, dále jen z.s.ú.. Žalovaný měl poskytnutou částku splatit spolu s blíže specifikovanými úroky. S ohledem na ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 6. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ 7. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně ke zkoumané úvěruschopnosti nedoložila ničeho. Jelikož se jednání neúčastnila, uzavřel soud, že v tomto směru neunesla své důkazní břemeno, když absencí při jednání zmařila i možnost případné výzvy k doplnění důkazů či tvrzení dle § 118a odst.1 a 3 o.s.ř.. Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z. 8. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 5 000 Kč, jak vyplývá z doložených důkazů, jiné částky zjištěny nebyly. Současně netvrdil, ani neprokázal, že by cokoliv žalobkyni na tuto částku uhradil, je povinen žalobkyni tuto částku vrátit. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost zamítl (výrok II). 9. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a vzhledem k celkové výši požadovaného plnění dospěl k závěru, že neúspěch žalobkyně je v části cca 1/3, úspěch co do 2/3 a má tak nárok na náhradu 1/3 celkových nákladů řízení. Tyto sestávají z částky 400 Kč za zaplacený soudní poplatek, částkou odměny za zastoupení žalobkyně v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech po 200 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm.a) této vyhlášky, zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21%, kterou je zástupce žalobce z odměny náhrad odvést dle zvláštního právního předpisu v částce 189 Kč Celkem tak výše nákladů přiznaných žalobci činí částku 1489Kč, z čehož 1/3 činí částku 496 Kč Lhůtu k plnění v obou případech určil dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. zákonnou třídenní.