7 C 261/2021-19 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně uplatnila v návrhu doručeném soudu dne 24.5.2021 nárok na zaplacení částky ve výroku I. a II. tohoto rozsudku jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba] [IČO], se sídlem [adresa]. Nároku se domáhala z titulu nevráceného úvěru ze smlouvy ze dne 3.7..2019 sjednaného prostřednictvím elektronického formuláře na stránkách [webová adresa]. Žalovanému poskytla částku 4000 Kč, kterou měl vrátit spolu s poplatkem v částce 1 707,64 Kč a úrokem 118,36 Kč do 2.8. 2019, což neučinil 2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou a byl proto zrušen ve smyslu ust. § 173 odst. 2 o.s.ř.. Soud ve věci nařídil jednání na den 3.12. 2021, ke kterému se žalobkyně omluvila. 3. Žalovaný přítomný při jednání uvedl, že po proběhlém insolvenčním řízení se na něj obrací znovu věřitelé, od toto řeší. Předmětný úvěr převzal až po této době, nebyl si jistý případnými splátkami, které však není schopen doložit. 4. Soud učinil následující zjištění o skutkovém stavu. [právnická osoba] [IČO], se sídlem [adresa] se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč, smlouvu žalovaný podepsal prostřednictvím elektronického kódu dne 2.7.2019. Tento měl splatit spolu s poplatkem v částce 1 707,64 Kč a úrokem 118,36 Kč do 2.8. 2019. Částka 4 000 Kč mu byla vyplacena na účet č. [bankovní účet] dne 3.7.2019 postoupila pohledávku za žalovaným smlouvou z 14.9. 2020 na žalobkyni. Oproti tomu nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný na daný závazek uhradil jakoukoliv částku, ani že by byly jakýmkoliv způsobem zjišťovány či ověřovány skutečnosti o způsobilosti žalovaného úvěr splácet. 5. Soud posoudil žalobu za důvodnou v části. Z důkazů doložených žalobkyní měl soud prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k dohodě, o poskytnutí peněžních prostředků, které se zavázal splácet spolu s úrokem. Žalobkyně současně prokázala, že v souladu s § 1879 a násl. o. z. vstoupila do práv původního věřitele a žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, dále jen z.s.ú.. Žalovaný měl poskytnutou částku splatit spolu s blíže specifikovanými úroky a poplatkem. S ohledem na ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 1. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ 2. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně ke zkoumané úvěrushopnosti nedoložila ničeho. Jelikož se jednání neúčastnila, uzavřel soud, že v tomto směru neunesla své důkazní břemeno, když absencí při jednání zmařila i možnost případné výzvy k doplnění důkazů či tvrzení dle § 118a odst.1 a 3 o.s.ř.. Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z. 3. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 4 tis.Kč, jak vyplývá z doložených důkazů, jiné částky zjištěny nebyly. Současně netvrdil, ani neprokázal, že by cokoliv žalobkyni na tuto částku uhradil, je povinen žalobkyni tuto částku vrátit. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši ke dni prodlení, za který soud považuje den následující po výzvě z 9.10.2020, když dřívější termín nebyl v řízení žalobkyní doložen, tedy nejdříve od 11.10.2020. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost zamítl, jakož i v části nedospělého úroku a jeho přesahující výše (výrok II). 4. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a vzhledem k celkové výši požadovaného plnění dospěl k závěru, že neúspěch žalobkyně je v části cca 31%, úspěch co do 69% a má tak nárok na náhradu 38% celkových nákladů řízení. Tyto sestávají z částky 400 Kč za zaplacený soudní poplatek, částkou odměny za zastoupení žalobkyně v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech po 200 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm.a) této vyhlášky, zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21%, kterou je zástupce žalobce z odměny náhrad odvést dle zvláštního právního předpisu v částce 189 Kč Celkem tak výše nákladů přiznaných žalobci činí částku 1 489 Kč, z čehož 38% činí částku 566 Kč zaokrouhleně. 5. Lhůtu k plnění soud určil zákonnou třídenní dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. jen u nákladů řízení, u žalovaného plnění umožnil žalovanému dluh uhradit ve splátkách tak, aby měl možnost vyřešit své závazky jinak než opět exekučně či insolvencí.