12 C 269/2022-24 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 4.999 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 4.999 Kč od [datum] do zaplacení, částky 258 Kč jako smluvní pokuty a úroku ve výši 14,05 % ročně z částky 4.999 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] poskytla žalovanému převodem na účet finanční prostředky ve výši 4.999 Kč, který měl být žalovanou splacen ve 12 měsíčních splátkách po 892 Kč. Žalovaná dohodnuté splátky nehradila řádně a včas, došlo proto ke zesplatnění. Žalovaná dosud uhradil celkem částku 1.079,47 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů a dokladů poskytnutých žalovanou a ověřila je potvrzením o příjmu a nahlédla do registru SOLUS. 2. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] má soud prokázáno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované, která je ve smlouvě označena rodným číslem, finanční prostředky v částce 4.999 Kč, a to převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaná se zároveň zavázala vrátit žalobkyni poskytnuté finanční prostředky spolu s úroky ve výši 363,26 % ročně, a to v 12 splátkách po 892 Kč měsíčně k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém došlo k vyplacení úvěru. 3. Z výpisu z běžného účtu žalobkyně soud zjistit, že dne [datum] žalobkyně poskytla finační prostředky ve výši 4.999 Kč 4. Z předsmluvního formuláře ke smlouvě [číslo] soud zjistil, že žalobkyně dne [datum] seznámila žalovanou se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru. 5. Z hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] soud zjistil, že žalovaná dne [datum] před uzavřením smlouvy písemně prohlásila, že má pravidelný čistý měsíční příjem 5.600 Kč a 2.200 Kč ze sociálních dávek, bydlí u rodičů. Kromě výdajů na svoji osobu ve výši životního minima 3.800 Kč žalovaná uvedla, že má výdaje na nájemné, inkaso, dopravu a ostatní 2.500 Kč měsíčně. 6. Z rozhodnutí ČSSZ ze dne [datum] soud zjistil, že žalované byl od [datum] přiznán invalidní důchod ve výši 5.774 Kč. V dubnu 2014 byl žalované invalidní důchod vyplacen ve výši 5.798 Kč (ústřižek poštovní poukázky) a Úřadem práce byla žalované vyplacena částky 700 Kč dne [datum] (ústřižek poštovní poukázky). 7. Z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že žalobkyně pořídila výpis záznamů z registru SOLUS, kde žalovaná nemá záznam, avšak není zřejmé k jakému datu jsou údaje platné. 8. Z dopisu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně v souvislosti s předmětnou smlouvou sepsala pro žalovanou oznámení o zesplatnění úvěru a výzvu k úhradě s upozorněním na soudní vymáhání. Z podacího archu soud zjistil, že zásilka byla žalované odeslána prostřednictvím České pošty s. p. dne [datum]. 9. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud o skutkovém stavu uzavřel, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované finanční prostředky v částce 4.999 Kč a žalovaná se zavázala tyto žalobkyni vrátit s úroky ve výši 363,26 % ročně z dlužné částky ve 12 splátkách. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalované úvěr splácet na základě informací poskytnutých žalovanou a ověřených způsobem popsaným v bodu 6 až 9 tohoto odůvodnění. Žalobkyně částku 4 999 Kč žalované skutečně poskytla. Žalovaná žalobkyni v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradila částku 1.079,47 Kč. Žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu z předmětné smlouvy vyzvala dopisem, který odeslala dne [datum]. 10. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 12. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. a § 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se v návaznosti na tento právní závěr dále zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá ust. § 9 odst. 1 zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. 17. V projednávaném případě soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka, tedy aniž by spolehlivě zjistila, zda žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tedy vrátit jistinu a zaplatit úroky ve splátkách. Žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti postupovala