7 C 294/2021-56 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném soudu dne 19.7.2021 domáhala po žalovaném zaplacení částek vymezených ve výroku I. a II. rozsudku. Uvedla, že poskytla žalovanému na základě smlouvy o [anonymizováno] půjčce [číslo] úvěr ve výši 60 000 Kč, který měl splácet formou měsíčních anuitních splátek na jistinu a úrok v částce 1 358,31 Kč. Jelikož žalovaný porušil smluvní podmínky, došlo k zesplatnění úvěru k 23.7.2020. Dlužná jistina činí částku 58 589,64 Kč. Žalobkyně požaduje dále úhradu kapitalizovaného obchodního úroku ke dni zesplatnění pohledávky v částce 4 409,31 Kč, to samé za období ode dne po zesplatnění do 28.6.2021 v částce 248,24 Kč, dále kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni 28.6.2021 ode dne následujícího po zesplatnění v částce 3 131,37 Kč, dílčí poplatky v částce 675 Kč a 600 Kč a dále úrok z prodlení jdoucí z jistiny 58 589,64 Kč a obchodních úroků v částce 4 409,31 Kč od 29.6.2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, veškeré písemnosti mu byly doručovány soudem na adresu trvalého bydliště v záhlaví rozhodnutí náhradním způsobem. K nařízeným jednáním dne 22.2 a 5.4.2022 se bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. 3. Po provedeném dokazování měl soud zjištěn následující skutkový stav. 4. Mezi účastníky byla dne 19.11.2019 uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet„ [anonymizována dvě slova]“ na jejímž základě měla společnost poskytnout žalovanému částku 60 000 Kč s počátkem data čerpání od 19.11.2019. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky v měsíčních anuitních splátkách po 1 493,31 Kč včetně pojištění, splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20.12.2019 spolu s úrokem ve výši 17,70%. Celková částka, která měla být splacena, činila 99 176,92 Kč Tyto skutečnosti soud zjistil z doložené smlouvy mezi účastníky. 5. Z výpisu platební historie ke smlouvě [číslo] dále zjistil, že částka 60 000 Kč byla čerpána žalovaným dne 19.11.2019. Žalovaný provedl úhrady v částce 1 493,31 Kč dne 20.12.2019, dne 20.1.2020 v částce 2,88 Kč, dne 21.1.2020 v částce 1 490,80 Kč, dne 28.2.2020 v částce 1 496,27 Kč (tj. úhrady celkem [částka]). 6. Dopisem ze dne 25.7.2020 byl žalovaný informován o zesplatnění dluhu k 23.7.2020 z této smlouvy a vyzván současně k zaplacení částky 64 292,92 Kč do 10.8.2020. 7. V žádosti o úvěr z 18.11.2019 žalovaný ke své osobě uvedl, že je ženatý, bydlí v pronajatém domě či bytě, má 1 vyživovací povinnost, jeho průměrný měsíční příjem činí částku 13 400 Kč. Celkový příjem domácnosti je 35 000 Kč. Dále, že nemá jiné splátky a za zaměstnavatele označil [právnická osoba], [ulice a číslo], [obec] a pracovní pozici dělník/řemeslník. 8. K výzvě soudu týkající se doplnění tvrzení a důkazů ohledně způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doložila žalobkyně potvrzení o výši jeho příjmů u společnosti [právnická osoba], [ulice a číslo], [obec], [IČO] v částce [částka] měsíčně v průměru. 9. Žalobkyně k výzvě soudu dané při jednání dne 22.2.2022 dle ust. § 118a odst. 1,3 o.s.ř. k doložení případných dalších tvrzení či důkazů týkajících se ověření úvěruschopnosti žalovaného a příjmů dostatečných pro převzetí závazku z předmětné smlouvy uvedla, že výše výdajů žalovaného byla statisticky odhadnuta a bylo vycházeno z příjmů žalovaného, nikoliv z příjmů domácnosti. 10. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z.s.ú.) účinných ke dni uzavření předmětné smlouvy dne 19.11.2019. 11. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 15. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 16. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 17. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu v části. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru, úroků a poplatků ze smlouvy sjednané se žalovaným v rámci její podnikatelské činnosti. Takto poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy výkon činnosti upravené v ust. § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.s.ú. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu, a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. 18. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 19. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatel prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pa