7 C 316/2021-30 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně uplatnila v návrhu doručeném soudu dne 23.8.2021 nárok na zaplacení částky ve výroku I. a II. tohoto rozsudku jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba] sídlem [adresa], [IČO]. Nároku se domáhala z titulu nevráceného úvěru ze smlouvy ze dne 28.12.2015 sjednaného prostřednictvím elektronického formuláře na stránkách [webová adresa]. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem 1 400 Kč za poskytnutí úvěru do 27.1.2016. 2. Soud ve věci nařídil jednání na den 1.2.2022, ke kterému se žalobkyně omluvila a žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud jednal a rozhodoval v jejich nepřítomnosti, dle § 101 odst. 3 o.s.ř. vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud učinil následující zjištění o skutkovém stavu. [právnická osoba] se zavázala smlouvou z 27.12.2015 poskytnout žalovanému úvěr v částce 5 000 Kč se splatností do 30 dní, který se žalovaný zavázal uhradit do 30 dní spolu s poplatkem 1 400 Kč Smlouva byla uzavřena žalovaným prostřednictvím bezpečnostního hesla na jeho uživatelském profilu. Úvěr čerpal na účet dne 28.12.2015. 4. Z dokladů týkajících se zkoumané úvěruschopnosti žalobkyně doložila kopii občanského průkazu žalovaného a 3 příjmové pokladní doklady o výplatě mzdy za měsíce říjen až prosinec 2015 u [právnická osoba] [jméno] [příjmení], [IČO] v částkách 17 586 Kč, 17 251 Kč a 17 932 Kč. 5. Dopisem ze dne 13.4.2021 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky za jeho osobou na žalobkyni. Tento mu byl odeslán téhož dne a vyzván k úhradě žalované částky do 3 dnů. Oproti tomu nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný cokoliv na tuto částku uhradil, ani že by byly jakýmkoliv dalším způsobem zjišťovány či ověřovány skutečnosti o způsobilosti žalovaného úvěr splácet. 6. Soud posoudil žalobu za důvodnou v části. Z důkazů doložených žalobkyní měl soud prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k dohodě, o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 5 tis. Kč, který se zavázal splatit do 30 dnů včetně poplatku 1 400 Kč. Žalobkyně současně prokázala, že v souladu s § 1879 a násl. o. z. vstoupila do práv původního věřitele a žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy činnost upravenou v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, dále jen z.s.ú.. S ohledem na ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 7. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatelem prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ 8. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně ke zkoumané úvěrushopnosti doložila sice 3 doklady o výplatě mzdy žalovaného, která by se mohla jevit jako dostatečný příjem k vrácení částky 6 400 Kč celkem do 1 měsíce. Toto kusé zjištění však není zkoumáním úvěruschopnosti poskytovatele úvěru s řádnou péčí, zejména ve vztahu k již existujícím závazkům, exekucím, nákladů, o nichž nebylo zjištěno, natož doloženo ničeho, a o kterých lze mít vzhledem k počtu věcí vedených vůči žalovanému zdejšímu soudu pochybnost. Jelikož se jednání neúčastnila, uzavřel soud, že v tomto směru neunesla své důkazní břemeno, když absencí při jednání zmařila i možnost případné výzvy k doplnění důkazů či tvrzení dle § 118a odst.1 a 3 o.s.ř. Soud proto závazkový vztah hodnotil jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z. 9. Převzal-li žalovaný předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaný obdržel částku 5 000 Kč, jak vyplývá z doložených důkazů, jiné částky zjištěny nebyly. Současně netvrdil, ani neprokázal, že by cokoliv žalobkyni na tuto částku uhradil, je povinen žalobkyni tuto částku vrátit. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši od doby prodlení 18.4.2021 odvíjející se od zaslané výzvy z 13.4.2021, když dřívější výzva k plnění nebyla prokázána (výzva odeslána téhož dne, následující den ve sféře žalovaného spolu se 3 dny k plnění v této výzvě). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost a částečnou nedospělost pohledávky zamítl (výrok II). 10. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a vzhledem k celkové výši požadovaného plnění dospěl k závěru, že neúspěch žalobkyně je v části cca 22%, úspěch co do 78% a má tak nárok na náhradu 56% celkových nákladů řízení. Tyto sestávají z částky 400 Kč za zaplacený soudní poplatek, částkou odměny za zastoupení žalobkyně v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech po 200 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm.a) této vyhlášky, zvýšené o daň z přidané hodnoty ve výši 21%, kterou je zástupce žalobce z odměny náhrad odvést dle zvláštního právního předpisu v částce 189 Kč Celkem tak výše nákladů přiznaných žalobci činí částku 1 489 Kč, z čehož 56% činí částku 834 Kč. 11. Lhůtu k plnění v obou případech určil dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. zákonnou třídenní.