7 C 338/2021-15 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně uplatnila v návrhu doručeném soudu dne 31.8.2021 nárok na zaplacení částky ve výroku I. tohoto rozsudku jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO]. Nároku se domáhala z titulu nevrácené jistiny úvěru ze dne 4.3.2019 sjednané prostřednictvím elektronického formuláře na stránkách [webová adresa]. 2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou a byl proto zrušen ve smyslu ust. § 173 odst. 2 o.s.ř. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání dle § 115a o.s.ř., s čímž oba účastníci souhlasili, žalovaný postupem dle § 101 odst. 4 o.s.ř. Žaloba mu byla doručena dne [datum] na adresu trvalého bydliště, k této se nijak nevyjádřil. 3. Soud učinil následující zjištění o skutkovém stavu. [právnická osoba], poskytla částku [částka] na účet žalovaného č. [bankovní účet] dne 4.3.2019. Její splatnost byla k 4.5.2019. Dopisem ze dne 16.5.2021 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky ze smlouvy ze dne 1.1. 2021 za jeho osobou ze společnosti [právnická osoba], na žalobkyni. Oproti tomu nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný na tuto částku žalobkyni cokoliv uhradil. 4. V daném případě se žalobkyně domáhala úhrady předmětné částky ze smlouvy o úvěru sjednané dle jejích tvrzení mezi její právní předchůdkyní a žalovaným. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru by se soud jinak zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. A to ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy. Žalobkyně k této otázce ničeho nedoložila, požadovala toliko úhradu jistiny, která byla žalovanému právní předchůdkyní vyplacena. Soud proto bez zjišťování dalšího, tedy nařízení jednání k dokazování této nadbytečné skutečnosti, vyhodnotil závazkový vztah jako neplatný i bez návrhu podle ust. § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z. a podle principů vydání bezdůvodného obohacení v ust. § 2991 odst. 1,2 o.z. uložil žalovanému vydat, co mu bylo na základě tohoto neplatného ujednání poskytnuto. Žalovaný ani částečnou úhradu tohoto plnění netvrdil, ani tedy neprokázal. Žalobkyně současně prokázala, že v souladu s § 1879 a násl. o. z. vstoupila do práv původního věřitele, o čemž byl současně i žalovaný vyrozuměn. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč spolu s úrokem z prodlení dle § 1970 o. z. v zákonné výši dle nař. vl.č. 351/2013 Sb. 5. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a uložil plně neúspěšné žalované povinnost nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady v tomto řízení, představované částkou 400 Kč za soudní poplatek, odměnou za zastoupení žalobkyně v řízení zahájeném na návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech po 200 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb., celkem 3 úkony (sepis žaloby, převzetí věci a sepis předžalobní výzvy), náhradou hotových výdajů za 3 úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm.a) této vyhlášky, zvýšené o DPH ve výši 21% v částce 189 Kč Celkem v částce 1 489 Kč Lhůtu k plnění v obou případech určil dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. zákonnou třídenní.