16 C 249/2024-14 — Okresní soud v Nymburce

1. Toto rozhodnutí obsahuje zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a o. s. ř., když žalobkyně s takovým postupem souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, v důsledku čehož se má za to, že s takovým postupem souhlasí.2. Předmětem řízení bylo zaplacení částky a příslušenství specifikovaných shora ve výroku I., to vše z titulu poplatku za provozování tuzemského vozidla registrační značky , SPZ, bez pojištění odpovědnosti za období od , datum, do , datum, .3. Na základě listinných důkazů vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci:V období od , datum, do , datum, (tj. , Anonymizováno, dní) byl žalovaný v registru vozidel zapsán jako vlastník motorového vozidla zn. VW , právnická osoba, , registrační značky , SPZ, , s objemem válců nad 1 350 cm³ do 1 850 cm³ (prokázáno sdělením , právnická osoba, , adresa, a informací z Registru silničních vozidel). Žalobkyně dopisem z , datum, žalovaného vyzvala, aby ve lhůtě 60 dnů od doručení uhradil zákonný příspěvek nepojištěných za období od , datum, do , datum, ve výši , částka, (při denní sazbě , částka, ), případně aby v uvedené lhůtě prokázal neexistenci povinnosti k placení příspěvku (zjištěno z výzvy k úhradě zákonného příspěvku do garančního fondu a potvrzením o doručení)., právnická osoba, řízení nebylo tvrzeno (ani prokázáno), že by žalovaný měl k předmětnému vozidlu v rozhodném období sjednáno pojištění odpovědnosti, ani že by příspěvek zaplatil.5. Žalovaný je občanem , Anonymizováno, , proto se soud zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Soud na daný vztah aplikoval – v souladu s § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém – úpravu obsaženou jednak v nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též „Brusel I. bis“), a jednak v nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále též „Řím II.“), když mezi Českou republikou a Rumunskem není uzavřena žádná smlouva, která by tuto problematiku upravovala, a dospěl k závěru, že podle čl. 4 bod 1. Brusel I. bis (případně čl. 5 bod 1 ve spojení s čl. 7 bod 2 Brusel I. bis) je dána jeho pravomoc i příslušnost k rozhodnutí věci a podle čl. 4 bod 1 Řím II. je rozhodným právem právní řád České republiky, když jde o porušení povinnosti stanovené zákonem České republiky za provozování vozidla registrovaného na jejím území a žalovaný má navíc na území České republiky hlášen pobyt.6. Soud shledal žalobou uplatněný nárok důvodným. Zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (dále též „ZPO“), který byl v rozhodném období účinný, koncipuje právní úpravu vzniku nároku na zaplacení příspěvku v ustanovení § 4 ZPO tak, že povinnost platit příspěvek má vlastník, případně provozovatel vozidla (přičemž se má za to, že jím je ten, kdo je jako vlastník či provozovatel zapsán v registru silničních vozidel) v době, kdy bylo vozidlo provozováno v rozporu s ustanovením § 1 odst. 2 ZPO, tedy bez pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl v předmětném období zapsán v registru silničních vozidel jako vlastník vozidla, k němuž nebylo řádně sjednáno pojištění odpovědnosti, proto je podle § 4 odst. 1, 2 ZPO povinen platit příspěvek, a to ve výši dle § 4 odst. 3, 5 ZPO ve spojení s § 2 vyhlášky č. 205/1999 Sb., současně je povinen uhradit náklady spojené s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek ve výši , částka, podle § 4 odst. 4 ZPO ve spojení s § 2a vyhlášky č. 205/1999 Sb. Příspěvek byl přitom řádně (srov. § 4 odst. 7 ZPO) uplatněn ve lhůtě stanovené podle § 4 odst. 6 ZPO. Soud žalovanému uložil zaplatit z jistiny rovněž úrok z prodlení (§ 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též „o. z.“) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.; žalovaný se poprvé dostal do prodlení s placením příspěvku den následující po uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě k úhradě příspěvku (§ 1958 odst. 2 o. z.) a žalobkyně úrok z prodlení až po tomto datu požadovala.7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, proto jí náleží plná náhrada nákladů řízení. Ty představuje podle § 137 o. s. ř. soudní poplatek , částka, , odměna advokáta za tři úkony právní služby po , částka, ve výši , částka, [převzetí zastoupení, žaloba a předžalobní výzva dle § 14b odst. 1 bod. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též „AT“], tři režijní paušály za tyto úkony právní služby po , částka, ve výši , částka, [§ 14b odst. 5 písm. a) AT] a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a paušálu ve výši , částka, , celkem tedy , částka, .8. Třídenní lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvody pro její prodloužení, platební místo pro náhradu nákladů řízení pak k rukám zástupkyně žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.