Okresní soud v Novém Jičíně 22 C 154/2026-20 – Náklady řízení

Žalobce jakožto právní nástupce původního věřitele , právnická osoba, ., IČ , IČO, se žalobou doručenou dne 2. 6. 2026 domáhal po žalovaném zaplacení částky 20 682 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 682 Kč od 13. 11. 2024 do zaplacení. Žalobce v žalobě tvrdil, že původní věřitel , právnická osoba, . uzavřel dne 13. 10. 2024 s žalovaným prostřednictvím , Anonymizováno, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč se splatností 12. 11. 2024. Žalovaná částka ve výši 20 682 Kč představuje jistinu ve výši 10 000 Kč a poplatek ve výši 10 682 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 18. 2. 2026 uzavřenou mezi původním věřitelem , právnická osoba, ., a žalobcem došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobce tvrdil, že původní věřitel lustroval žalovaného ve veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Právní zástupce žalobce odeslal dne 10. 3. 2026 žalovanému předžalobní upomínku.2. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 6. 2026, č.j. 22 C 154/2026-7 byl žalobce vyzván, aby doplnil svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, zda a jakým způsobem posuzoval dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost žalovaného splácet úvěr včetně příslušenství.3. Žalobce v podání ze dne 1. 7. 2026 zopakoval, že úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, CRKI, EUCB. Žalobce byl v dobré víře, že původní věřitel dostatečným způsobem prověřil úvěruschopnost. Žalobce dále uvedl, že původní věřitel vycházel z dokladů poskytnutým žalovaným. Žalobce již nedisponuje žádnými dalšími listinnými doklady, které žalovaný předkládal původnímu věřiteli k prokázání úvěruschopnosti.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný.5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.6. Raiffeisen Bank a.s. v přípisu ze dne 11. 6. 2026 sdělila na výzvu soudu, že na běžný účet č. , č. účtu, evidovaný na jméno žalovaného byla dne 14. 10. 2024 připsána částka ve výši 10 000 Kč.7. Z předložených listin vzal soud za prokázané, že žalovaný dne 13. 10. 2024 prostřednictvím webové stránky právního předchůdce žalobce , právnická osoba, . , Anonymizováno, podepsal elektronicky prostřednictvím kódu , Anonymizováno, smlouvu o úvěru , Anonymizováno, . Právní předchůdce žalobce smlouvu podepsal jako poskytovatel úvěru (úvěrující), žalovaný byl označena jako klient. Právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem ve výši 10 682 Kč (před slevou) jednorázovou splátkou do 12. 11. 2024 (ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, ). Právní předchůdce žalobce , právnická osoba, . poskytl žalovanému na účet číslo , č. účtu, dne 14. 10. 2024 částku 20 000 Kč (ze sdělení Raiffeisen Bank a.s. a z potvrzení o platbě)). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2026 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce. Právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 7. 3. 2026 (z Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, z Oznámení o postoupení pohledávek). Žalobce vyzval žalovaného k úhradě žalované částky 38 125,51 Kč předžalobní upomínkou ze dne 7. 3. 2026 (z Výzvy k úhradě před podáním žaloby).8. Soud posoudil smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavíranou žalobcem jako podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaného jako spotřebitele. Z tohoto důvodu soud aplikuje nejen ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), ale i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen ZoSÚ).9. Podle § 2 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.)., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.16. Podle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).17. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.18. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.19. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované právě ve smyslu ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ.20. Soud je povinen zkoumat, zda věřitel při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele splácet, bez ohledu na to, zda je tento princip v zákoně stanoven či nikoliv, neboť se jedná o výchozí zásadu, která je obecným principem. Tím dochází k naplnění ochrany spotřebitele jako slabší strany proti neodpovědným poskytnutím úvěru, které by mohlo vést k ingerenci exekučního či insolvenčního řízení se všemi negativními dopady jako je ztráta majetku a společenská stigmatizace (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, III. ÚS 4129/18).21. Odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Tvrzení spotřebitele je třeba konkrétními doklady zobjektivizovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze den 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).22. Soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je podle § 86 a § 87 ZoSÚ absolutně neplatná z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce totiž nedisponuje žádnou dokumentací ohledně tvrzené lustrace v příslušných databázích a ohledně tvrzených příjmů a výdajů žalovaného. Z toho je zřejmé, že proces prověřování schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebyl proveden pečlivě a odpovědně. Soud připomíná, že poskytovatel úvěru má přitom ve smyslu § 78 odst. 1, 2 a 4 ZoSÚ povinnost dokumenty a jiné záznamy ohledně procesu prověřování úvěruschopnosti uchovávat.23. S ohledem na výše uvedený závěr soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy, je zřejmé, že žaloba je důvodná v rozsahu odpovídajícímu výši bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z., které žalovaný přijal jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu. Soud přitom vycházel z tvrzení žalobce a z listinných důkazů, podle kterých žalovaný získal čerpáním úvěru 10 000 Kč. Z důvodu neplatné úvěrové smlouvy žalobci nároky na úhradu dalších peněžitých plnění nevznikly a žaloba byla ohledně poplatku ve výši 10 682 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky zamítnuta, protože se nikdo nemůže s úspěchem domáhat po žalovaném úhrady nároků vyplývající z neplatného právního jednání (§ 588 o.z.).24. Žalovaný je proto povinen vrátit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 682 Kč od 13. 11. 2024 do zaplacení, a to podle § 1970 o.z. Žalovaný je právě od 13. 11. 2024 v prodlení, když uplynula lhůta k zaplacení dlužné částky. Žalovaný byl v řízení nečinný a netvrdil žádné okolnosti o nemožnosti vrátit poskytnutou jistinu.25. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce, který se domáhal po žalovaném zaplacení částky 20 682 Kč a přiznáno mu bylo 10 000 Kč s příslušenstvím, byl poměr úspěchu a neúspěchu mezi účastníky převážně stejný. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.