Okresní soud v Novém Jičíně 8 C 171/2026-42 – Neplatnost právního jednání

Žalobou, doručenou soudu dne , datum, , včetně jejího doplnění ze dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, , kapitalizovaného úroku ve výši , částka, od , datum, do , datum, , kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši , částka, od , datum, do , datum, , úroku 8,05 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 11,5 % a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu č. , Anonymizováno, , na základě níž byl žalovanému poskytnutý spotřebitelský úvěr s úvěrovým limitem , částka, . Nedílnou součástí Smlouvy byly obchodní podmínky. Na základě předmětné smlouvy byl žalovanému poskytnut na jeho bankovní účet spotřebitelský úvěr, a to prostřednictvím bezhotovostního převodu finančních prostředků v plné výši úvěrového limitu. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet, a to jak jistinu úvěru, tak současně úroky a poplatky dle Smlouvy, v měsíčních anuitních splátkách, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byla Smlouva uzavřena, přičemž výše anuitní splátky závisela na průběhu splácení. Strany si dále sjednaly úrokovou sazbu poskytnutého úvěru ve výši 15,68 % ročně, avšak žalobkyně se rozhodla požadovat úrokovou sazbu nižší, a to pouze ve výši 8,05 % ročně. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze , právnická osoba, . Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu, neboť byl v prodlení s úhradou více než dvou měsíčních splátek. Z tohoto důvodu banka využila svého zákonného práva a dlužnou částku vzniklou z předmětné Smlouvy č. , Anonymizováno, prohlásila za splatnou dopisem odeslaným doporučenou poštou. Dle Podmínek je žalobce nadále oprávněn veškeré dlužné částky úročit úrokem z prodlení. Poplatky v celkové výši , částka, byly žalovanému účtovány na základě Smlouvy č. , Anonymizováno, , poplatek v celkové výši 3x , částka, za Opakované výzvy k zaplacení dluhu, poplatek ve výši , částka, za zaslání 1. upomínky. Žalovaný tak nadále žalobkyni dluží částku ve výši , částka, , tvořenou dluhem na jistině ve výši , částka, , poplatky ve výši , částka, , smluvním úrokem zkapitalizovaným ke dni , datum, na částku , částka, , zákonným úrokem z prodlení zkapitalizovaným za období od prodlení dlužníka se splácením do dne , datum, na částku , částka, , spolu se smluvním úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalovaný svoji povinnost nesplnil a svůj dluh neuhradil. Neučinil tak poté, co se jej žalobkyně snažila kontaktovat na veškerých telefonických i mailových kontaktech, ani poté, co jej žalobkyně vyzvala k úhradě dluhu předžalobní výzvou.2. V doplnění žaloby ze dne , datum, žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných o žalovaném, jakož i nahlédnutím do informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele. Úvěr byl schválen ve standardním procesu s doložením příjmu. Vnitřním systémem žalobkyně bylo vyhodnoceno, že u žalovaného byla dána dostatečná platební kapacita pro anuitní splátku úvěru. Příjem žalovaného byl zjišťován výpisem z účtu, který je veden u žalobkyně. V případech, kdy je žalobkyně schopna určit výši příjmů a výdajů na základě odborné kontroly finančních toků na běžném účtu vedeném u žalobkyně a čestného prohlášení žalovaného o výši příjmů v žádosti o spotřebitelský úvěr, nevyžaduje žalobkyně zpravidla k posouzení úvěruschopnosti potvrzení o výši příjmu vystavené zaměstnavatelem. Příjem žalovaného byl zjištěn na základě transakcí na běžném účtu žalovaného a činil , částka, (příjem byl napočítán jako průměr příjmů za 5 měsíců na běžném účtu žalovaného, a to za srpen 2022 až prosinec 2022). Výdaje žalovaného, které vstupovaly do výpočtu platební kapacity činily , částka, a byly vypočteny na základě transakcí na běžném účtu a na základě informací ze žádosti, které zahrnují životní minimum, náklady na bydlení, náklady na splátky, mandatorní výdaje a deklarované platby na pojištění. Bylo ověřeno, že běžný účet žalovaného nevykazuje nestandardní transakce, které indikují zvýšené riziko možnosti nedostát svým závazkům (např. z důvodu nedostatečných vlastních finančních zdrojů, možnosti rychlého předlužení). Celkem bez ohledu na zápočet plateb bylo uhrazeno , částka, .3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve věci bylo možno rozhodnout pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání.5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne , datum, uzavřela žalobkyně s žalovaným Smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , se kterými se žalovaný seznámil a souhlasil s nimi. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému dne , datum, převodem na účet č. , č. účtu, peněžní prostředky ve výši , částka, , které se žalovaný zavázal splácet v 72 měsíčních anuitních splátkách po , částka, , výše poslední splátky , částka, , vždy k 14. dni v měsíci. Celková částka splatná klientem činila , částka, . Úroková sazba byla sjednána ve výši 15,68 % ročně, RPSN činila 16,88 %. Smlouvou byly sjednány poplatky ve výši , částka, za zaslání výpisu, ve výši , částka, a , částka, za zaslání upomínky – výzvy k zaplacení dlužné částky a ve výši , částka, za změnu smlouvy. V případě, že klient nesplní řádně a včas své peněžité závazky, je banka oprávněna účtovat z částek po splatnosti úroky z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění a dále smluvní pokutu. V případě prodlení klienta s placením úvěru je banka oprávněna kdykoli klientovi adresovat výzvu nebo upomínku k uhrazení dlužné částky, ve které klientovi poskytne alespoň 30 dní k její uhrazení. Poplatky za výzvu nebo upomínku v sobě zahrnují účelně vynaložené náklady spojené se zasíláním upomínek a výzev a smluvní pokutu. Pokud tak klient neučiní, je banka oprávněna jistinu úvěru zesplatnit ke dni uvedeném v oznámení (ze Smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne , datum, , z Obchodních podmínek pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ). Žalovaný splatil na úvěr celkem částku , částka, (informace z , Anonymizováno, ). Žalovaný splácel úvěry v celkové výši , částka, měsíčně, kde nesplacená jistina činila , částka, (informace z CBCB). Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splatných splátek úvěru, žalobkyně úvěr ke dni , datum, zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši , částka, (splátka v prodlení včetně úroků, úroků z prodlení a poplatků) do , datum, (z Oznámení o zesplatnění úvěru ze dne , datum, , z dodejky). Žalovaný dlužnou částku do dnešního dne neuhradil, přestože byl k zaplacení vyzýván předžalobní upomínkou ze dne , datum, (z předžalobní upomínky ze dne , datum, ).6. Po právní stránce soud věc posoudil podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.9. Uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena Smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb., zatímco žalovaný vystupoval jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele a poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, odst. 26). Nejvyšší správní soud ČR v citovaném rozhodnutí zformuloval závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne , datum, spisové značky , spisová značka, , z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.11. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne , datum, zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.12. Soud odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, ve věci C-679/18 (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v , adresa, . Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době.13. S ohledem na uvedená zákonná ustanovení a citovanou judikaturu dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.14. V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že by s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, jak jí ukládá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně řádně nezkoumala výdaje žalovaného, což vyplývá z předložených důkazů – konkrétně z výpisů odchozích plateb za období od , datum, do , datum, . Z nich byla zjištěna jako příjem pouze příchozí platba z Úřadu práce ze dne , datum, ve výši , částka, . Dále je na účtu například evidována neidentifikovatelná příchozí platba ve výši , částka, ze dne , datum, a následující den odchozí platba ve výši , částka, . Tímto výpisem z účtu bylo prokázáno, že příjmy a výdaje uváděné v žádosti žalovaného nejsou pravdivé. Životní náklady (bydlení, energie apod.) ani splátky předchozích úvěrů žalobkyně neprověřovala vůbec. Z těchto důvodů soud nepovažuje za prokázané, že žalobkyně řádně posoudila a vyhodnotila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť na základě uvedených zjištění existovaly důvodné pochybnosti o tom, zda bude žalovaný schopen poskytnutý úvěr splatit.15. S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a s odkazem na výše citovanou judikaturu včetně rozhodnutí Soudního dvora EU. Z těchto důvodů požadované plnění z titulu smlouvy (včetně poplatků) považoval za nedůvodné. Žalobkyni tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. OZ.16. Žalovaný od žalobkyně obdržel částku ve výši , částka, a uhradil částku , částka, . K dnešnímu dni nevrácená jistina poskytnutého úvěru, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vrátit, činí , částka, . Tato částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2991 OZ. Soud v této části žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně od , datum, do zaplacení. Oprávnění žalobkyně požadovat úroky z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.17. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení byl převážně úspěšný žalovaný, avšak v souvislosti se soudním řízením mu žádné náklady nevznikly a soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.