20 C 203/2021-68 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 6 026 Kč s příslušenstvím sestávající z jistiny ve výši 6 000 Kč a z úroku ve výši 26 Kč s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále také jen„ věřitel) uzavřela se žalovanou dne 11. 6. 2007 smlouvu o půjčce, na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli částku 10 176 Kč sestávající z jistiny ve výši 6 000 Kč a ze souhrnného poplatku ve výši 4 176 Kč v hotovosti v 53 týdenních splátkách ve výši 192 Kč, přičemž smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tj. 53 týdnů od data podpisu smlouvy, tj. dnem 16. 6. 2008. Žalovaná na svůj dluh uhradila pouze 4 150 Kč a dluží žalobkyni na jistině částku 6 000 Kč a na poplatku (kapitalizovaném úroku) částku 26 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka za žalovaným postoupena na [právnická osoba] S.á.r.l. a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 pak byla pohledávka postoupena touto společností na žalobkyni. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporovala. 3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř. 4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: 5. Na základě smlouvy o půjčce ze dne 11. 6. 2007 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované půjčku ve výši 6 000Kč, kterou se žalovaná zavázala věřiteli vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 176 Kč v 53 týdenních splátkách ve výši 192 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku 4 150 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka za žalovanou postoupena na [právnická osoba] S.á.r.l. a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 pak byla pohledávka postoupena touto společností na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 18. 9. 2018. Žalovaná byla vyzvána právním zástupcem žalobkyně dopisem ze dne 10. 5. 2021 k zaplacení dlužné částky. 6. Vzhledem k tomu, že se v řízení vyskytoval cizí prvek daný sídlem žalobkyně, která je právnickou osobou zřízenou dle právních předpisů Maltské republiky, řešil soud primárně otázku vlastní pravomoci, příslušnosti a užití hmotného práva v projednávaném případu. Za situace, kdy Česká republika i Maltská republika, jsou členy Evropské unie, je nutné aplikovat na otázky pravomoci a příslušnosti Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012. Podle ustanovení článku 4 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále také jen„ Nařízení“) nestanoví-li nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost, žalovány u soudů tohoto členského státu. S ohledem na skutečnost, že žalovaná má v působnosti Okresního soudu v Olomouci bydliště, soud dovozuje svou pravomoc a příslušnost předmětný spor projednat a rozhodnout. Soud případ posuzoval dle českého hmotného práva, neboť je nezbytné aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní vztahy, a to článek 4 odst. 4, dle kterého není-li možné určit rozhodné právo podle odstavce 1 nebo 2, řídí se smlouva právem země, s níž je nejúžeji spojena. Rozhodným právem, bude tak české právo hmotné, poněvadž žalobkyní tvrzené nároky vznikly na základě úvěrové smlouvy uzavřené dle českého práva, na území ČR a samotná změna v osobě věřitele nemá za následek změnu rozhodného práva, když taková skutečnost nevyplývá ostatně ani z vůle smluvních stran. 7. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. nového občanského zákoníku není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí účinnosti. 8. Dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále OZ) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejné druhu. 9. Dle § 517 odst. 1,2 OZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 10. Podle ust. 39 OZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 11. Podle ust. § 41 OZ vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. 12. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací na straně žalobkyně a dospěl k závěru, že původní věřitel předmětné pohledávky za žalovanou na žalobkyni řádně převedl smlouvou o postoupení pohledávek, žalobkyně je tak ve sporu aktivně věcně legitimována. Soud dovozuje, že jednáním účastníků došlo k uzavření platné smlouvy o půjčce ve smyslu výše cit. ust. § 657občanského zákoníku, když věřitel plnil svou povinnost ze zmíněné smlouvy poskytnutím peněžních prostředků ve výši 6 000 Kč a žalované tak vznikla synallagmatická povinnost tyto finanční prostředky žalobkyni vrátit ve sjednaných pravidelných splátkách. Žalovaná na svůj dluh uhradila pouze částku 4 150 Kč, která měla být věřitelem z důvodů, které soud rozebere níže, započtena na dlužnou jistinu. K úhradě tak zbývá částka 1 850 Kč. Nárok žalobkyně na úhradu částky 1 850 Kč tak soud shledává důvodným, a to včetně zákonného úroku z prodlení, jehož výši a počátek splatnosti s ohledem na skutkové okolnosti sporu shledává souladné se zákonem a tomuto neodporující. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. 13. Naproti tomu žaloba co do požadavku na zaplacení částky 4 150 Kč a částky 26 Kč představující dlužný poplatek je dle soudu nedůvodná. V případě smlouvy o půjčce nelze dohodnout poplatek, lze dohodnout pouze úrok za poskytnutí peněz. Uvedené ustanovení je kogentní a nelze se od něj odchýlit, takové ujednání by bylo neplatné pro rozpor se zákonem - § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nicméně při preferenci výkladu nezakládajícího neplatnost (rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 625/03) lze dospět k platnosti uvedeného ujednání při posuzování poplatku jako úroku. Soud tedy na základě výše uvedeného souhrnný poplatek posuzoval jako úrok. V daném případě byl poplatek sjednán ve výši 4 176 Kč, byly–li peněžní prostředky poskytnuty na dobu 53 týdnů, pak ročně se jedná o cca 69 % poskytnuté částky 6 000 Kč. Soud vycházel z Databáze časových řad ARAD ČNB ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb činila 12,20 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že věřitel je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a je třeba ji považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 39 občanského zákoníku i bez návrhu. Z uvedených důvodů tak platby žalované ve výši 4 150 Kč nemohly být věřitelem započteny na poplatek, když měly být započteny na jistinu. Z uvedených důvodů tedy byla žaloba, co se týká žalobkyní požadované částky na souhrnném poplatku ve výši 26 Kč a částky 4 150 Kč zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. 14. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. pak soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovaná by jakožto převážně procesně úspěšný účastník řízení měla nárok na náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.