12 C 239/2022-58 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 4. 4. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 065 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 20. 11. 2020 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec, ze kterého vyčerpal žalovaný 20 000 Kč. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný při uzavírání smlouvy poskytl žalobkyni kopii občanského průkazu k ověření totožnosti a dále žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného lustrací v evidencích a kontrolou měsíčního příjmu. Žalovaný se dle žalobkyně zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách v min. výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně ve výši 300 Kč. Žalobkyně také tvrdila, že se žalovaný dále zavázal zaplatit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, tedy 4 000 Kč a úrok ve výši 20 % měsíčně. Žalovaný se dle žalobkyně dále zavázal v případě prodlení se splácením dluhu zaplatit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Žalobkyně tvrdila, že součástí dlužné částky jsou tedy účelně vynaložené náklady ve výši 363 Kč, neboť nebyly uhrazeny minimální splátky k 31. 12. 2020, 31. 1. 2021 a 28. 2. 2021. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uhradil na svůj dluh částku 0 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný je v prodlení od 1. 3. 2021, a tak žalobkyně požaduje uhradit žalovaným částku v celkové výši 36 065 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení. 2. K nařízenému jednání se nikdo z předvolaných nedostavil. Strana žalující se omluvila dne 16. 10. 2022. Soud tedy jednal dle § 101 odst. 2 o. s. ř. 3. Z předložených listinných důkazů učinil následující skutková zjištění a současně i závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 20. 11. 2020 peněžní prostředky. A to dle výpisu žalobkyně u České spořitelny dne 20. 11. 2020 částku 5 000 Kč a dne 25. 11. 2021 částku 15 000 Kč tj. úvěr v celkové výši 20 000 Kč. Jednalo se o převod na bankovní účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě, vedený na jeho jméno. Žalovaný předložil žalobkyni kopii svého občanského průkazu a také výplatní lístek, ze kterého soud zjistil, že žalovaný měl stanovenu čistou mzdu za září 2020 ve výši 26 405 Kč. Zaměstnavatel žalovaného však na listině označen nebyl, stejně tak jako doba zaměstnání či výdaje žalovaného. Žalovaný se zavázal uhradit měsíčně minimální splátku úvěru ve výši 1/5 dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, min. ve výši 300 Kč. Žalovaný se dále zavázal za každé čerpání úvěru uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 %, z čerpané jistiny úvěru tj. 4 000 Kč a také úrok ve výši 20 % měsíčně z dlužné částky, v případě zesplatnění úvěru pak úrok ve výši 8 % ročně místo úroku ve výši 20 % měsíčně. V čl. 6 smlouvy se žalovaný zavázal v případě prodlení se splácením dluhu zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je klient v prodlení. V čl. 6 smlouvy si účastníci ujednali, že pokud peněžní prostředky hrazené žalovaným nebudou stačit k úhradě všech splatných pohledávek, budou započteny nejprve na smluvní pokuty, úroky z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky, úroky z úvěru, poplatky čerpání úvěru a jistinu úvěru. V čl. 6 smlouvy si účastníci ujednali, že v případě prodlení žalovaného se splacením dluhu po dobu delší než dva měsíce se stává bez dalšího splatným celý dluh. Žalovaný úvěr dle výpisu Výpisů k revolvingovému úvěru čerpal, avšak řádně nesplácel, proto mu byla žalobkyní naúčtována smluvní pokuta. Žalobkyně eviduje částečné úhrady žalovaného ve výši 0 Kč. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dne 15. 6. 2021 a zásilku mu odeslal na jeho doručovací adresu dle poštovního podacího archu téhož dne. Žalobkyně dále předložila mandátní smlouvu ze dne 29. 5. 2013 mezi zcela jinými subjekty. 4. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení. § 2398 odst. 1 občanského zákoníku úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán. 5. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle ustanovení § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. 6. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně nesplní je v prodlení. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat, že by před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Předložila pouze výplatní lístek, ze kterého soud zjistil, že žalovaný měl stanovenu čistou mzdu za září 2020 ve výši 26 405 Kč. Zaměstnavatel žalovaného však na listině označen nebyl stejně tak jako doba zaměstnání či výdaje žalovaného. Žádné výsledky lustrací či zkoumání poměrů žalovaného soudu nedoložila. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila žádným způsobem úvěruschopnost žalovaného. 8. Soud se dále zabýval platností ujednání úvěrové smlouvy, kdy dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 20 % měsíčně (tj. 240 % ročně) se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého, jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší. Soudy proto, v rámci posuzování souladu či rozporu s dobrými mravy, sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozporn