15 C 212/2021-70 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu domáhala po žalované zaplacení celkové částky 6 902,20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno]. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 3 500 Kč, a to převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní úrok ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou částku ve výši 6 657 Kč ve třech splátkách nejpozději do 5. 8. 2021. Žalovaná do dnešního dne na předmětný úvěr žádnou částku neuhradila. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala. 3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. <b>4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno]. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 3 500 Kč, a to převodem na účet žalované č. [bankovní účet]. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit žalobkyni celkovou částku 6 657 Kč se splatností do 5. 8. 2021. Mezi účastníky byl sjednán smluvní úrok ve výši 0,10 % denně a poplatek za poskytnutí a správu úvěru ve výši 980 Kč měsíčně. Žalovaná v žádosti o úvěr ke svým poměrům uvedla, že bydlí v nájemním bytě ve vlastnictví jiné osoby a za bydlení, energie a služby vynakládá 5 500 Kč měsíčně. Žije sama a její měsíční náklady na stravu, hygienu a ošacení činí 1 500 Kč a měsíční výdaje na dopravu 500 Kč. Žalovaná dále uvedla, že její příjmy činí 18 500 Kč a měsíčně splácí částku 5 000 Kč. Věřitel si údaje uvedené žalovanou ověřoval z jedné výplatní pásky, z výpisu z účtu žalované za 3 měsíce, ze smlouvy o nájmu, z dodatku pracovní smlouvy a z čestného prohlášení žalované o jejích výdajích. Po seznámení s těmito dokumenty soud dospěl k závěru, že zjištění věřitele byla naprosto nedostatečná. Například výdaje na jídlo, hygienu a ošacení jsou naprosto nereálně nízké. Znamenalo by to, že žalovaná za tyto základní potřeby vynaloží pouze 50 Kč denně. Údaje žalované navíc nekorespondují s předloženými výpisy z účtu. Z těchto výpisů navíc vyplývá, že žalovaná měsíčně vždy utratila více, než činí její příjmy ze zaměstnání. Z těchto údajů o žalované pak nejde odůvodněně dospět k závěru, že poměry žalované umožňují řádné splácení závazků. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující. Dne 3. 9. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 31. 8. 2021. Další výzva k zaplacení dlužné částky byla žalované odeslána dne 25. 6. 2021. 5. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: 12. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 3 500 Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že původní věřitel provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnit