15 C 24/2022-71 — Okresní soud v Olomouci

1. V řízení zahájeném žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2020 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 303,43 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 10. 11. 2016 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit žalobkyni spolu s úroky a poplatky ve splátkách po 137 Kč měsíčně. Žalovaný se dále zavázal hradit pojištění ve výši 0,65 % aktuálního dluhu žalovaného vůči žalobkyni. Žalobkyně pro neplnění závazků ze strany žalovaného od smlouvy dopisem ze dne 2. 1. 2020 odstoupila. Toto odstoupení od smlouvy nabylo účinnosti ke dni 14. 1. 2020. Žalovaný na předmětný úvěr uhradil celkem 14 604 Kč. Celkový dluh žalovaného vůči žalobkyni ve výši 6 303,43 Kč se skládá z poskytnutých peněžitých prostředků ve výši 5 000,58 Kč, dlužných úroků vyčíslených ke dni odstoupení ve výši 502,85 Kč a dlužné úhrady nákladů za upomínky ve výši 800 Kč. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. 3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když roti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastníci uzavřeli dne 9. 11. 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr v rámci disponibilního úvěrového limitu klienta ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit ve stanovených splátkách včetně pojištění. Ke svým poměrům žalovaný ve smlouvě o úvěr uvedl, že je ženatý, je důchodce s příjmy 8 300 Kč měsíčně a jeho náklady na nájem bez služeb a energií činí 2 500 Kč měsíčně. Totožnost žalovaného byla zjišťována občanským průkazem a u žalovaného byly zjištěny negativní záznamy v systému [příjmení] a v insolvenčním rejstříku (zjištěno z úvěrové smlouvy). Žalovaný předmětný úvěr čerpal dne 10. 11. 2016 ve výši 5 028 Kč, dne 18. 10. 2017 ve výši 9 604 Kč a dne 25. 1. 2018 ve výši 1 303 Kč (zjištěno z výpisu z účtu a ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti) Dopisem ze dne 2. 1. 2020 žalobkyně odstoupila od předmětné smlouvy o úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 6 303,43 Kč. Toto podání bylo žalovanému zasláno dne 6. 1. 2020 (zjištěno z odstoupení od smlouvy a z poštovního podacího archu). 5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky 6. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Soud v rámci právního hodnocení zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky c celkové výši 15 935 Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný sám ke svým poměrům uvedl, že je ženatý, je příjemcem důchodu ve výši 8 300 Kč a hradí nájem ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně se však vůbec nezabývala příjmy manželky a vůbec se rovněž nezabývala dalšími výdaji žalovaného. Takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud považuje za zcela nedostačující. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. 12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně tak má nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 15 935 Kč. Žalovaný na předmětnou smlouvu uhradil celkem 14 604 Kč a podle názoru soudu je nutné všechny tyto platby započíst na dlužnou jistinu pohledávky. Žalovaný tak na poskytnuté jistině již v současné době dluží pouze částku 1 331 Kč, když soud žalobkyni přiznal rovněž zákonné úroky z prodlení z této částky, a to v návaznosti na odstoupení od smlouvy ode dne 15. 1. 2020. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. 13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný. Žalovaný v