18 C 265/2023-69 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 15. 6. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 528,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 14. 3. 2022 Smlouvu o úvěru [číslo]. Právní předchůdce žalobkyně poskytl na základě této smlouvy žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni nejpozději do 25. 7. 2022, přičemž pro případ porušení povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni úvěr řádně a včas si smluvní strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Dne 8. 12. 2022 byla mezi žalobkyní a jejím právním předchůdcem uzavřena Rámcová smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě došlo k postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni. Ke dni postoupení pohledávky činila nesplacená výše jistiny částku 6 300 Kč. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný již ničeho neuhradil, Žalobkyně po žalovaném dále požaduje zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky v celkové výši 698 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 228,50 Kč za prodlení žalovaného s uhrazením zbylé části dlužné jistiny v období od [číslo] 2022 do [číslo] 2023, paušální náhradu nákladů za upomínání ve výši 100 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 26. 7. 2022 do 5. 2. 2023 ve výši 504,86 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 10. 2. 2023 do zaplacení. Žalovaný byl marně k zaplacení dlužné částky opakovaně vyzýván, naposledy výzvou ze dne 29. 5. 2023. 2. Podáním ze dne 18. 9. 2023 vzala žalobkyně žalobu co do částky 1 328,50 Kč představující paušální náhradu nákladů za upomínání ve výši 100 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 228,50 Kč, zpět bez uvedení důvodu: Dále vzala žalobkyně uvedeným podáním žalobu zpět co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 698 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 504,86 Kč, jistiny ve výši 297,14 Kč a zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši 297,14 Kč s odůvodněním, že žalovaný dne 19. 6. 2023 uhradil částku ve výši 1 500 Kč. Soud proto řízení v tomto rozsahu podle ust. § 96 odst. 2 o.s.ř. výrokem I. tohoto rozsudku zastavil. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. Na výzvu soudu dle § 115a) o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., a proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a) o. s. ř. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a) o. s. ř. bez jednání. 4. S ohledem na skutečnost, že se v dané věci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), obsahuje rozsudek podle ust. § 157 odst. 4 o.s.ř. zkrácenou verzi odůvodnění. 5. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: 6. Žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně podepsali dne 14. 3. 2021 prostřednictvím internetových stránek společnosti [webová adresa] úvěrovou smlouvu, kterou následně dne 11. 7. 2022 podepsali v novém znění. Dne 14. 3. 2021 právní předchůdce žalobkyně zaslal na bankovní účet žalované částku 8 000 Kč a dne 18. 3. 2022 částku 4 000 Kč. Takto vzniklá pohledávka právního předchůdce žalobkyně byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne 8. 12. 2022 s účinností ke dni 6. 2. 2023, což bylo žalované oznámeno dopisy ze dne 13. 6. 2022, kdy byla žalovaná rovněž upozorněna na možnost vzniku nákladů mimosoudního vymáhání. Dne 29. 5. 2023 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky. Ve dnech [číslo] 2023, 21. 2. 2023 a 28. 3. 2023 kontaktoval žalovaného telefonicky zástupce žalobkyně, dne 22. 3. 2023 odeslala žalobkyně žalovanému dopis a ve dnech 19. 5. 2023 a 9. 5. 2023 navštívil žalovaného na jeho kontaktní adrese pověřený terénní pracovník žalobkyně. Žalovaný dlužnou částku právnímu předchůdci žalobkyně ani žalobkyni přes další opakované výzvy neuhradil. 7. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále také jen občanský zákoník), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 8. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů. 9. Soud uzavírá, že jednáním žalobkyně a žalovaného došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy dle ust. § 2395 občanského zákoníku, neboť žalobkyně převzala závazek poskytnout žalovanému finanční prostředky do určité výše, což splnila, a žalovaný se zavázal tyto prostředky s úrokem a poplatky splatit. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo zaplacení závazku žalovaného z úvěru, měla žalobkyně jako věřitel dle hmotněprávní normy břemeno tvrzení pouze o tom, že s žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena konkrétní smlouva o úvěru, že na základě této smlouvy byly dlužníku finanční prostředky poskytnuty a že dlužník – žalovaný dluh řádně neuhradil. Z tohoto břemene tvrzení pak vyplývá pro žalobkyni břemeno důkazní jen ohledně prokázání tvrzení, že smlouva byla uzavřena a že na jejím základě byly žalovanému jako dlužníku poskytnuty finanční prostředky. Tuto povinnost žalobkyně splnila, když prokázala, že uzavřela s žalovaným platnou úvěrovou smlouvu, tedy poskytla žalovanému úvěrové prostředky ve sjednané výši způsobem sjednaným v úvěrové smlouvě. Bylo tedy pouze na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že poskytnuté úvěrové prostředky žalobkyni splatil, resp. že dluh zanikl jinak. To však žalovaný neučinil. Soud proto shledal žalobu důvodnou a vyhověl jí v rozsahu, ve kterém nebylo řízení zastaveno. Lhůtu k plnění ve výroku II. určil soud jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1