19 C 333/2023-69 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 26. 9. 2023 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 16 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] [IČO] dne 13. 9. 2009 smlouvu o půjčce [číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě této smlouvy žalované úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně vrátit tuto částku spolu se souhrnným poplatkem za úvěr ve výši 13 376 Kč do 6. 2. 2011. Vzhledem k tomu, že žalovaná na dluh uhradila toliko 9 555 Kč, stal se dluh splatným ke dni 6. 2. 2011. Žalobkyně tvrdila, že nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 24. 8. 2018 mezi žalobkyní a [právnická osoba] [anonymizováno], která tuto pohledávku nabyla dne 1. 7. 2015 od původního věřitele společnosti [právnická osoba] Žalované byl dne 11. 9. 2023 odeslána předžalobní výzva k plnění 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Žalobkyně a její zástupce se z jednání soudu dne 19. 1. 2024 omluvili, žalovaná se k němu bez omluvy nedostavila, soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.) v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu. 4. Ve věci je přítomen mezinárodní prvek (sídlo žalobkyně), přičemž zdejší soud má pravomoc předmětný spor rozhodnout (čl. 18 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1215/2012). 5. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: - ze smlouvy o půjčce ze dne 13. 12. 2009 [číslo] se smluvními podmínkami soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 16 000 Kč se souhrnným poplatkem ve výši 13 376 Kč, celkem tak měla žalovaná uhradit částku 29 376 Kč v 59 týdenních splátkách ve výši 496 Kč, poslední ve výši 112 Kč; - ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2015 s přílohami bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena [právnická osoba] [anonymizováno]; - z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalované bylo odesláno oznámení o postoupení pohledávky za ní [právnická osoba] [anonymizováno]; - z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2018 s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalované bylo odesláno oznámení o postoupení pohledávky za ní žalobkyni; - z předžalobní výzvy s podacím lístkem soud zjistil, že dne 11. 9. 2023 byla vyhotovena předžalobní výzva, která byla žalované odeslána dne 12. 9. 2023; Ostatní předložené důkazy soud neprováděl, když skutkový stav pro rozhodnutí ve věci byl dostatečně zjištěn z provedených důkazů. 6. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena dne 13. 12. 2009 smlouva o úvěru [číslo]. Jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru žalované, a to ve výši 16 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr včetně příslušenství v podobě poplatku za jeho poskytnutí ve výši 13 376 Kč v 59 týdenních splátkách po 496 Kč. Žalovaná na úvěr celkem uhradila částku 9 555 Kč. Soud nemá za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně jakkoliv prověřila úvěruschopnost žalované, když v tomto směru ani ničeho netvrdila. Pohledávka za žalovanou byla žalobkyni postoupena ke dne 24. 8. 2018. Dne 12. 9. 2023 byla žalované odeslána předžalobní výzva. 7. Vzhledem k datu předání peněz a sjednání smluv soud věc posuzoval v souladu s § 3028 odst. 3 občanského zákoníku podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. 8. Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“) smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „ o. z.“) je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 10. Podle § 457 o. z., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 11. Podle § 458 odst. 1 o. z., musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. 12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 13. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 14. Dle Ústavního soudu poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Nezkoumá-li tedy obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4219/18). Dle judikatury Ústavního soudu je tak možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet závazek za neplatnou, a to i bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon. Je totiž třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, tedy že„ nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 o. z.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům – neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 15. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětný úvěr. V řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnila a žalobkyně se omluvou z jednání sama zbavila možnosti být poučena dle § 118a o. s. ř., k doplnění svých skutkových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání v tomto smyslu. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy, dle soudu, nedostála své povinnosti prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěry splatit a smlouvu o úvěru je tak nutno považovat dle ustanovení § 39 obč. zák. za absolutně neplatnou. 16. Současně je zde dán i další důvod absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy dle ustanovení § 39 o. z., neboť ujednání o výši úroků je zjevně v rozporu s dobrými mravy. Dle judikatury Nejvyššího soudu je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v