22 C 31/2023-67 — Okresní soud v Olomouci

1. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. 2. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení 1) částky 20 000 Kč s příslušenstvím, která má představovat nevrácený úvěr poskytnutý žalovanému na základě smlouvy [číslo] ze dne 3. 11. 2021 uzavřené mezi žalovaným a jejím právním předchůdcem ([právnická osoba] Finance s.r.o., [IČO]) – požadované příslušenství je tvořeno smluvním úrokem ve výši 4 600 Kč, zákonným úrokem z prodlení od 4. 12. 2021 do 5. 5. 2022 (požadován žalobkyní v kapitalizované podobě ve výši 707,95 Kč), dále od 10. 5. 2022 do zaplacení; a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč; 2) částky 3 040 Kč, která má představovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny (20 000 Kč) od 4. 12. 2021 do dne 5. 5. 2022; 3) částky 150 Kč, která má představovat paušální náhradu za upomínání, což soud dle obsahu považuje za poplatek spojený se zasláním 3 upomínek (3 x 50 Kč). Uvedená pohledávka měla být na žalobkyni postoupena. 3. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala podáním doručeným soudu 17. 1. 2023 (tj. před nařízením jednání nebo rozhodnutím věci) žalobu částečně zpět, rozhodl soud nejprve výrokem I podle § 96 odst. 2 o. s. ř. v rozsahu tohoto zpětvzetí o zastavení řízení. Nadále tak předmětem řízení zůstal pouze požadavek žalobkyně na zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím, přičemž i toto příslušenství bylo redukováno (nadále požadován pouze zákonný úrok z prodlení od 4. 12. 2021 do 5. 5. 2022 kapitalizovaný částkou 707,95 Kč, dále od 10. 5. 2022 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč). 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 5. Soud na základě provedených důkazů (úvěrová smlouva ze dne 3. 11. 2021; standardní informace o spotřebitelském úvěru; obchodní podmínky; rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021; společného prohlášení o postoupení; oznámení postoupení pohledávky včetně plné moci mezi postupitelem a postupníkem a podacího archu; předžalobní výzva) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu (pro přehlednost odůvodnění jsou některá skutková zjištění dále rozvedena v částí věnované právnímu hodnocení věci): 6. Právní předchůdce žalobkyně neprověřoval úvěruschopnost žalovaného (tvrzení žalobkyně). Dne 3. 11. 2021 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru a stejného dne mu v hotovosti předal částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit společně s úrokem 4 600 Kč nejpozději dne 3. 12. 2021 s možností postupného prodlužování doby vrácení úvěru za poplatek (smlouva o úvěru, obchodní podmínky, standardní informace o spotřebitelském úvěru). Dne 8. 12. 2021 uzavřel právní předchůdce žalobkyně s žalobkyní rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek (smlouva o postoupení pohledávek). Dne 5. 5. 2022 strany rámcové smlouvy prohlásily, že došlo k uzavření dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž předmětem této smlouvy byla mj. nyní projednávaná pohledávka za žalovaným (společné prohlášení o postoupení pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému právním předchůdcem žalobkyně i žalobkyní oznámeno (2 x oznámení o postoupení pohledávky ze dne 10. 5. 2022, plná moc mezi postupitelem a postupníkem, podací arch ze dne 12. 5. 2022). 7. Vzhledem k níže uvedeným právním závěrům neprováděl soud pro nadbytečnost dokazování dokumenty vztahujícími se pouze k prokázání nároku na poplatek za upomínání (jednotlivé upomínky) a výše nákladů spojených s vymáháním pohledávky (výpis úkonů mimosoudního vymáhání). 8. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení upravující smlouvu o úvěru § [číslo] a násl.; ustanovení o postoupení pohledávky § [číslo] a násl.; ustanovení o neplatnosti právních jednání § 574 a násl., ustanovení o bezdůvodném obohacení § 2991 a násl.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (zejm. § 84 a násl., § 104 a násl.), vše ve znění účinném ke dni 3. 11. 2021, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 9. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Úvodem právního posouzení věci soud dospěl k tomu, že na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek došlo u nyní projednávané pohledávky ke změně v osobě věřitele a v této pozici nyní figuruje žalobkyně. Dále dospěl k tomu, že strany mezi sebou uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jednalo se o tzv. spotřebitelský úvěr. 11. Dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Porušení této povinnosti má za právní následek neplatnost smlouvy o úvěru jak vyplývá z § 87 odst. 1 uvedeného zákona, přičemž spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu a to v době přiměřené jeho možnostem. Porušení této povinnosti vede (bez ohledu na konkrétní právní úpravu, resp. bez ohledu na vznesení této námitky spotřebitelem) k absolutní neplatnosti smlouvy (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C [číslo] nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). 12. V řízení se prokázalo, že právní předchůdce žalované úvěruschopnost žalovaného neprověřil. Toto skutkové zjištění soudu se opírá o sdělení žalobkyně ze dne 17. 1. 2023, že žádnou dokumentací k prověření úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje, které zaslala v reakci na písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů. Vzhledem k tomu soud předmětnou úvěrovou smlouvu po právní stránce vyhodnotil v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou. 13. Jelikož je úvěrová smlouva neplatná, má žalobkyně podle § 2991 občanského zákoníku právo na vrácení dosud nevrácené jistiny (bezdůvodné obohacení žalovaného), a to podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele. 14. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 20 000 Kč v hotovosti, přičemž žalovaný doposud z této částky nic nevrátil. Soud proto žalobě v části požadující zaplacení jistiny výrokem II plně vyhověl, přičemž žalovanému uložil povinnost vrátit poskytnutou jistinu v obecné třídenní lhůtě upravené v § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalovaný byl v řízení pasivní (nekontaktní) a nijak svoje možnosti vrátit poskytnuté finanční prostředky nekonkretizoval. 15. Soud dále dospěl k závěru, že vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru, nemůže žalobkyně oprávněně žádat náklady spojené s vymáháním nároků plynoucích z této (neplatné) úvěrové smlouvy. Jinými slovy řečeno, tyto náklady by byly v prokázané a účelné výši příslušenstvím pohledávky (§ 513 občanského zákoníku), nicméně právní důvod vzniku samotné„ úvěrové“ pohledávky (smlouva o úvěru) v tomto případě neexistuje. Tento požadavek žalobkyně proto soud vyhodnotil jako nedůvodný. 16. Co se týče požadavku na úrok z prodlení, ani ten soud nevyhodnotil jako důvodný, jelikož dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu prodlení žalovaného s vrácením jistiny započne v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru až uplynutím lhůty k plnění stanovené tímto rozsudkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). 17. Vzhledem k výše uvedenému soud požadavky žalobkyně na zaplacení nákladů spojených s vymáháním pohledávky a na zaplacení úroku z prodlení výrokem III zamítl. 18. Nad rámec výše uvedených nosných důvodů, na kterých je toto rozhodnutí založeno, soud uvádí, že předmětnou úvěrovou smlouvu shledává (jako celek) neplatnou také pro její zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], spisová značka [spisová značka]). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. 19. Pro posuzování souladu ujednání s dobrými mravy (resp. pro účely posouzení přiměřenosti úrokové sazby) soud vychází z objektivizovaných údajů o obvyklém úroku, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad [příjmení] (srov. [webová adresa]). Sjednaná úroková sazba ve výši 279,83 % ročně (úvěrová smlouva) zcela zjevně mnohonásobně převyšuje průměrné standardní úroko