24 C 275/2025-44 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 26. 9. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 717 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu spotřebitelského úvěru poskytnutého žalovanému právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . po prozkoumání úvěruschopnosti žalovaného ve výši 20 500 Kč dne14. 5. 2024. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 8610,42 1Kč a úroku ve výši 606,58 Kč, a to nejpozději do 13. 6. 2024. Žalovaný na svůj dluh dosud ničeho neuhradil. Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 25. 6. 2025 a 29. 6. 2025. Žalovaný ani k výzvě právního zástupce žalobkyně ničeho nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k řádně nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.3. Níže provedenými důkazy bylo v řízení prokázáno, že:- formulářem pro standardní informace, smlouvou o spotřebitelském úvěru č., Anonymizováno, , potvrzením o platbě a přípisem , banka, . ze dne 20. 10. 2025 a 23. 10. 2025 – mezi společností , právnická osoba, ., a žalovaným byla uzavřena smlouva o bezúčelovém spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl věřitel žalovanému dne 14. 5. 2024 částku 20 500 Kč ve prospěch účtu žalovaného č. , č. účtu, , žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky s úrokem ve výši 36 % p. a., tj. v částce 606,58 Kč, a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 4 735,73 Kč, celkem tedy částku 25 842,31 Kč do 30ti dnů od odeslání finančních prostředků ve prospěch účtu žalovaného, pro případ překročení doby splatnosti strany sjednaly poplatek ve výši 8 610,42 Kč, celkem byl tedy žalovaný povinen zaplatit věřiteli částku 29 717 Kč- dílčí smlouvou o postoupení pohledávek z 25. 6. 2025 vč. přílohy, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2025 včetně příloh, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 7. 2025 – žalobkyně se stala právním nástupcem věřitele z titulu pohledávky s přísl. vůči žalovanému, což původní věřitel žalovanému řádně oznámil- výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 7. 2025 vč. podacího lístku – žalovaný byl vyzván PZ žalobkyně k úhradě uplatněné pohledávky pod hrozbou žaloby4. Na základě provedených důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu:Mezi společností , právnická osoba, ., a žalovaným byla uzavřena smlouva o bezúčelovém spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl věřitel žalovanému dne 14. 5. 2024 částku 20 500 Kč ve prospěch účtu žalovaného č. , č. účtu, , žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky s úrokem ve výši 36 % p. a., tj. v částce 606,58 Kč, a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 4 735,73 Kč, celkem tedy částku 25 842,31 Kč do 30ti dnů od odeslání finančních prostředků ve prospěch účtu žalovaného, pro případ překročení doby splatnosti strany sjednaly poplatek ve výši 8 610,42 Kč, celkem byl tedy žalovaný povinen zaplatit věřiteli částku 29 717 Kč. Žalobkyně se stala právním nástupcem věřitele z titulu pohledávky s přísl. vůči žalovanému, což původní věřitel žalovanému řádně oznámil. žalovaný byl vyzván PZ žalobkyně k úhradě uplatněné pohledávky pod hrozbou žaloby.5. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále také jen občanský zákoník), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.7. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku, úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.8. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.9. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.10. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.12. Podle ustanovení § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).13. Podle ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.16. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k závěru, že žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatelský úvěr a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně, před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při