11 C 122/2026-41 – Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 41 349 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., IČO , IČO, , uzavřel se žalovaným dne 20. 4. 2024 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému částku v celkové výši 21 000 Kč. Žalovaná pohledávka v celkové výši 41 349 Kč se skládá z jistiny úvěru ve výši 21 000 Kč a smluvního úroku ve výši 8 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 11 949 Kč. Žalobkyně tvrdila, že se žalovaný dne 22. 7. 2024 dostal do prodlení s úhradou dluhu, a proto požaduje rovněž úhradu zákonného úroku z prodlení od tohoto dne do zaplacení. Žalovaný byl opakovaně upomínán o úhradu dluhu, naposledy předžalobní upomínkou ze dne 10. 2. 2026.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.3. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, resp. proti tomu nevznesli námitky ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř.4. Soud provedl předložené listinné důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:- z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále jen „Smlouva“) bylo zjištěno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně jako věřitelem a žalovaným jako klientem měla být uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr do výše 10 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 40 % měsíčně. RPSN činí 5 514 %. Ve smlouvě je uvedeno č. bankovního účtu žalovaného , IBAN, (č. l. 9-10);- právní předchůdce žalobkyně má vypracované všeobecné obchodní podmínky (č. l. 13-17), a žalobkyně disponuje fotokopií přední strany občanského průkazu žalovaného (č. l. 18);- z potvrzení o finančních transakcích bylo zjištěno, že na účet č. , č. účtu, byla právním předchůdcem žalobkyně odeslána dne 20. 4. 2024 částka 10 000 Kč, dne 24. 4. 2024 částka 10 000 Kč a dne 1. 5. 2024 částka 1 000 Kč, celkem tedy 21 000 Kč (potvrzení na č. l. 7, 8, 20);- ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 4. 6. 2026 bylo zjištěno, že bankovní účet č. , č. účtu, byl touto společností ještě ke dni 3. 6. 2026 vedený ve prospěch žalovaného (sdělení na č. l. 35);- z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 21. 7. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému zesplatnění úvěru ke dni 21. 7. 2024 a vyzval žalovaného k úhradě částky 48 656,90 Kč do tří dnů od doručení přípisu (oznámení na č. l. 11);- ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2026 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka za žalovaným byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na společnost De Vries , právnická osoba, ., která ji téhož dne postoupila žalobkyni (smlouvy o postoupení pohledávek z 23. 1. 2026 – netištěná elektronická příloha žaloby);- z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2026, bylo zjištěno, že žalovaný byl právním předchůdcem žalobkyně vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobkyni (č. l. 19);- z předžalobní výzvy ze dne 6. 2. 2026 a potvrzení o odeslání zásilky ze dne 10. 2. 2026 bylo zjištěno, že právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě 71 263,62 Kč (č. l. 19v, 6).Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud k závěru o relevantním skutkovém stavu:5. Právní předchůdce žalobkyně vyjádřil vůli uzavřít se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 21 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 40 % měsíčně (480 % ročně). RPSN ze Smlouvy činí 5 514 %. Právní předchůdce žalobkyně uhradil na bankovní účet žalovaného celkem 21 000 Kč. Předmětná pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a byla mu zaslána předžalobní výzva.6. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami, přičemž právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o postoupení pohledávky (§ 1879 a násl. Občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).7. Prvně byla v řízení prokázána aktivní legitimace žalobkyně, na kterou žalovaná pohledávka přešla na základě platných smluv o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2026. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.8. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z důvodu absence řádného prověřování úvěruschopnosti žalovaného; pro nadbytečnost se tedy nezabýval možnou absolutní neplatností smlouvy podle § 588 občanského zákoníku pro výši sjednaného smluvního úroku, ačkoli úrok ve výši 480 % ročně se již na první pohled jeví jako zjevně rozporný s dobrými mravy.9. Žalobkyně v podané žalobě (jakož i ve svém následném vyjádření ze dne 20. 7. 2026) uvedla, že žalovaný byl před uzavřením Smlouvy lustrován v celé řadě registrů a rejstříků, přičemž žalovaný podle čl. 3.1.6. VOP potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit, pročež právní předchůdce žalobkyně nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného zápůjčku splatit. Takové posouzení úvěruschopnosti dlužníka však nelze považovat za řádné, když žalobkyně ani výše uvedená tvrzení o lustraci žalovaného přes výzvu soudu nedoložila žádnými důkazy.10. V souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru měl právní předchůdce žalobkyně jako věřitel povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tj. jeho schopnost úvěr splácet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. Žalobkyně tak v řízení soudu neprokázala, že její právní předchůdce řádným (výše uvedeným) způsobem prověřoval schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně pouze uvedla, že právní předchůdce žalobkyně vycházel z tvrzení žalovaného o schopnosti zápůjčku splatit a dále z lustrací ve veřejně dostupných databázích, jejichž výstupy soudu žalobkyně nepředložila.12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného zjevně nedostál požadovanému standardu odborné péče při ověřování úvěruschopnosti, když dostatečně neověřoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit (neověřoval jeho majetkové poměry, příjmovou ani výdajovou stránku, pouze se spoléhal na údaje ve veřejně dostupných databázích a prohlášení žalovaného). Smlouvu o spotřebitelském úvěru je proto nutné posoudit jako absolutně neplatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 656/2024-380, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24).13. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy je žalovaný podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu úvěru jakožto bezdůvodné obohacení v době přiměřené svým možnostem. Žalovaný obdržel částku 21 000 Kč, na kterou žalobkyni dosud neuhradil ničeho. Žalobkyně proto má nárok na vrácení poskytnuté částky v této výši. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má nárok na vrácení výše uvedené částky, soud v tomto rozsahu žalobě výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl. Požadavek na úhradu smluvního úroku a smluvní pokuty není důvodný, jelikož tyto položky nebyly platně sjednány z důvodu neplatnosti celé smlouvy; soud proto žalobu v této