11 C 297/2025-44 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 15 208 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovanou uzavřela dne 21. 6. 2024 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalované zápůjčku ve výši 9 900 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do 21. 7. 2024 spolu s poplatkem ve výši 3 218 Kč. Žalovaná dluh ve lhůtě splatnosti nezaplatila, a proto jí vznikla rovněž povinnost uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalované ve výši 2 500 Kč za písemné upomínky odeslané dne 28. 7. 2024, 4. 8. 2024, 11. 8. 2024, 20. 8. 2024, 4. 9. 2024 a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 9 900 Kč od 22. 7. 2024 do 21. 8. 2025, která ke dni vyhotovení tohoto návrhu činí částku 2 090 Kč. Žalobkyně tak požaduje zaplacení částky 13 118 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 22. 7. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně z této částky, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 090 Kč. Žalovaná na dlužnou částku do dne podání žaloby uhradila žalobkyni 1 820 Kč, touto částkou byla ponížena smluvní pokuta.2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila, když přiznala, že si půjčku vzala, ale uvedla, že není schopna celou částku splatit najednou, a navrhla splacení dlužné částky ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně.3. Soud ve věci postupoval dle § 115a o. s. ř. a bez jednání ve věci rozhodl. Z předložených listinných důkazů učinil následující skutková zjištění:4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 6. 2024, a z VOP, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 21. 6. 2024 prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku smlouvu o zápůjčce, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované zápůjčku ve výši 9 900 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 218 Kč do 21. 7. 2024.5. Z výpisu z běžného účtu žalobkyně č. , č. účtu, ze dne 28. 8. 2024 vyplývá, že žalobkyně odeslala částku 9 900 Kč dne 21. 6. 2024 na účet č. , č. účtu, .6. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 22. 5. 2025 a z podacího lístku, že žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána dopisem ze dne 22. 5. 2025 odeslaným doporučeně dne 23. 5. 2025 k úhradě dlužné částky do tří dnů.7. Z upomínek a opakovaných výzev soud žádná skutková zjištění neučinil.Na základě provedených důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu:8. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 21. 6. 2024 prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalované zápůjčku ve výši 9 900 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 218 Kč do 21. 7. 2024. Žalovaná zápůjčku ve lhůtě splatnosti nevrátila. Dle tvrzení žalobkyně na svůj dluh uhradila pouze částku 1 820 Kč. Žalovaná byla právním zástupcem žalobkyně vyzvána dopisem ze dne 22. 5. 2025 odeslaným doporučeně dne 23. 5. 2025 k úhradě dlužné částky do tří dnů. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy k tomu, že by ověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru.9. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.10. Dle ustanovení § 2391 občanského zákoníku má-li se peněžitá zápůjčka vrátit v jiné měně, než v jaké byla dána, splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa splnění. Při nepeněžité zápůjčce se vrací věc stejného druhu, jaká byla zápůjčkou dána. Nezáleží na tom, zda její cena mezi tím stoupla nebo klesla.11. Dle ustanovení § 2392 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.12. Dle ustanovení § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.13. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.15. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (1) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Nejvyšší soud v této souvislosti vyložil, že pokud věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima. V daném případě žalobkyně nedoložila ani prohlášení dlužníka, ve kterém by byly uvedeny příjmy a výdaje žalované a nedoložila ani jakékoli doklady, které by prokazovaly, že se žalobkyně před poskytnutím úvěru zabývala výší příjmů a výdajů žalované. Žalobkyně rovněž nedoložila, že by ověřovala, zda žalovaná neměla již vícero půjček od bankovních či nebankovních institucí, a tedy zda skutečně je schopna žalobkyní poskytnutý úvěr bez obtíží spláce