16 C 99/2021-52 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 234 504,39 Kč spolu s úrokem v částce 12 255,59 Kč a úrokem ve výši 12,7 % ročně jdoucím z částky 230 988,30 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 15 987,28 Kč a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 230 988,30 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení s odůvodněním, žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], se sídlem [ulice a číslo], [obec a číslo] IČ: [číslo], jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru [číslo] na základě které [právnická osoba] poskytla žalovanému téhož dne úvěr ve výši 231 000 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě o úvěru specifikovaných dlužných závazků žalovaného a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 72 měsíčních splátkách ve výši 3 696 Kč počínaje dnem 20. 12. 2017. Strany se dále dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 12,7 % ročně, přičemž nedílnou součástí smlouvy je pak i Sazebník poplatků, Produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] Žalovaný však svou povinnost z uzavřené smlouvy nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a z toho důvodu společnost [právnická osoba] využila svého práva a v souladu s odst. 13 a 14 Produktových podmínek prohlásila úvěr dopisem ze dne 25. 3. 2020 za okamžitě splatný v celé výši. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla původní věřitelkou společností [právnická osoba] postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně přitom před podáním žaloby žalovaného ještě vyzvala předžalobní upomínkou k jejímu zaplacení, což však žalovaný neučinil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému ve věci na den 7. října 2021 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum], Všeobecných produktových podmínek [právnická osoba] účinných od 1. října 2017, základních produktových podmínek spotřebitelského splátkového úvěru účinných od 1. srpna 2017, Sazebníku poplatků [právnická osoba] za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platného od 1. 3. 2017, dopisu společnosti [právnická osoba] žalovanému ze dne 27. 3. 2020 – oznámení o prohlášení úvěru za splatný, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti [právnická osoba] žalovanému ze dne 2. 2. 2021 – oznámení o postoupení pohledávky spolu s připojeným poštovním podacím archem, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 23. 2. 2021 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím archem, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost [právnická osoba] mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 231 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 72 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel, společnost [právnická osoba] proto prohlásila úvěr dopisem ze dne 25. 3. 2020 za okamžitě splatný. Tato pohledávka pak následně na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni, což žalovanému bylo oznámeno. 6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že čistý příjem žalovaného byl ve výši 16 290 Kč a žalovaný zároveň v žádosti uvedl celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč. Při ohodnocení míry schopnosti klienta banka dále porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta s tím, že vůči společnosti [právnická osoba] měl klient v době podání žádosti závazky v celkové výši měsíčních splátek 4 420,77 Kč. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně tak dospěla k závěru, že úvěryschopnost žalovaného byla posouzena správně a úvěr je možno mu poskytnout. 11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Právní předchůdkyně žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalovaného (zjištěním a ověřením jeho čistého příjmu), ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila právní předchůdkyně žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a vý