13 C 106/2022-56 — Okresní soud v Opavě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 520 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 12. 12. 2016 (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem 1 820 Kč, odměnou za administrativní činnost 2 600 Kč a hotovostní inkaso 5 200 Kč v pravidelných 58 týdenních splátkách po 390 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena dne 22. 1. 2018. Žalovaný za celou dobu trvání smlouvy uhradil pouze 19 100 Kč. Proto žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení jistiny 2 711,04 Kč, poplatku 808,96 Kč, kapitalizovaných úroků 1 207,52 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 428,23 Kč, úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z částky 2 711,04 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroků ve výši 23,72 % ročně z částky 2 711,04 Kč od 30. 11. 2019 zaplacení. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a postoupení bylo žalovanému oznámeno. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 4. V souladu s § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili. 5. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, označenému ve smlouvě jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm jako spotřebiteli peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky splácet ve plátkách a celkově měl splatit 22 620 Kč Celkem uhradil 19 100 Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019, který byl žalovanému zaslán dne 13. 12. 2019. Před uzavřením smlouvy o úvěru byl žalovaný v důchodu, jeho důchod činil 12 359 Kč měsíčně. Předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy neověřila, jaké byly skutečné výdaje žalovaného a zda měl žalovaný další půjčky či úvěry. 6. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná. 7. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splácet. Poskytovatel je povinen případ vždy individuálně posoudit, vzít do úvahu konkrétní situaci určitého spotřebitele a podmínky sjednávaného spotřebitelského úvěru. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA; rozsudek ze dne 27. 6. 2000, C -240/98 až C -244/98, Océano Grupo Editorial SA; rozsudek ze dne 4. 7. 2006, C -212/04, Konstantinos Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktos). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení výše uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 8. Předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy neověřila, jaké byly skutečné výdaje žalovaného a zda měl další závazky. Výdaje žalovaného měla ověřit např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Skutečnost, zda nemá žalovaný jiné závazky, měla být pak ověřena prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, SOLUS a Centrální evidence exekucí. Pokud byly předchůdkyni žalobkyně doloženy listiny prokazující skutečné výdaje žalovaného, měla kopie těchto dokumentů uchovat v souladu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru. Informace pouze deklarované spotřebitelem v zákaznické kartě, jsou nedostačující a soud takové ověření úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje za řádné v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru a výše uvedené judikatury soudů. 9. Soud tak dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanské zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť předchůdkyně žalobkyně při sjednávání smlouvy řádně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení v souladu s § 2991 a § 2993 o. z. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu finanční prostředky ve výši 13 000 Kč. Žalovaný však žalobkyni toto plnění již vrátil, neboť jí zaplatil částku ve výši 19 100 Kč, proto již není povinen žalobkyni jakékoliv peněžité plnění vracet. Na straně žalovaného nevzniklo bezdůvodné obohacení. Soud proto žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.