16 C 281/2021-43 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 2 406 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 1 167,50 Kč od 16. 1. 2020 do zaplacení. Uvedla, že se žalovanou měla uzavřenu smlouvu ke službě [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], jejíž součástí byly též Všeobecné obchodní podmínky pro zákazníky platné ke dni uzavření smlouvy a ceník platný ke dni uzavření smlouvy. K tomu žalobkyně dále uvedla, že je podnikající právnickou osobou, která poskytuje zákazníkům vybraných e-shopů možnost zaplatit za zboží kupní cenu až po jeho vyzkoušení. Objednávku služby, kterou žalobkyně nabízí, lze provést na stránkách vybraného e-shopu při objednání zboží. Žalobkyně má s těmito vybranými e-shopy uzavřenou rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem je postoupení práv e-shopu požadovat po zákazníkovi zaplacení celkové kupní ceny vzniklé na základě kupní smlouvy. Na základě smlouvy se žalobkyně zavazuje uhradit e-shopu kupní cenu za zákazníka a ten se v případě, že od kupní smlouvy neodstoupí do 14 dnů od doručení zboží, zavazuje zaplatit žalobkyni kupní cenu. Bezprostředně po skončení každého kalendářního měsíce obdrží zákazník (žalovaný) celkové vyúčtování nákupu a plateb uskutečněných v daném kalendářním měsíci. Splatnost tohoto vyúčtování je vždy 15. dne následujícího kalendářního měsíce. Na základě této smlouvy pak byla žalované zřízena služba [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], přičemž dle čl. 1 smlouvy činil limit odložených plateb žalované až 10 000 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaná využila služeb v celkové ceně 2 840 Kč, kdy za měsíc květen 2019 žalovaná využila, respektive uskutečnila nákupy přes e-shop v částce 863 Kč, za měsíc srpen 2019 v částce 469 Kč, za měsíc září 2019 v částce 696 Kč a za měsíc říjen 2019 v částce 812 Kč a žalovaná se zavázala uhradit kupní cenu včetně případného poplatku za prodloužení splatnosti v případě, že si zboží po čtrnáctidenní lhůtě ponechá. Žalovaná uhradila jednotlivá vyúčtování pouze částečně, a to v celkové výši 1 672,50 Kč. Celková dlužná částka tak představuje 1 167,50 Kč Vedle toho se žalobkyně potom podanou žalobou domáhala zaplacení částky 1 238,50 Kč jako smluvní pokuty, která byla žalované účtována v souladu s článkem II. Smlouvy ke službě [anonymizováno] a zejména Všeobecných obchodních podmínek účinných v době vyučování poplatku, kdy v případě, že žalovaná svůj dluh ani do 30 dnů po splatnosti neuhradila, byla žalované účtována smluvní pokuta ve výši 650 Kč + 10 % z celkové kupní ceny za jednotlivá souhrnná měsíční vyúčtování, zaokrouhleno na celé koruny. Za měsíc květen 2019 tak žalované byla vyúčtována částka 250 Kč, za měsíc srpen 2019 částka 234,50 Kč, za měsíc září 2019 částka 348 Kč a za měsíc říjen 2019 částka 406 Kč. Žalobkyni tak vůči žalované vznikla z uvedeného důvodu předmětná pohledávka. Žalovaná žalobkyni však dosud ničeho neuhradila, ač k tomu byla před podáním žaloby ještě vyzvána výzvou zaslanou jí dne 18. 5. 2021. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy ke službě [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], vyúčtování za období měsíců květen, červen, červenec, srpen, září a říjen 2019, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje. 5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 6. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 7. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně. 8. V prvé řadě soud konstatuje, že smluvní vztah účastníků, pokud by byl platně uzavřen, je po právní stránce nutné vyhodnotit jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyně se totiž zavázala poskytovat žalované k jejím žádostem realizovaným prostřednictvím platební karty úvěr (tzv. revolvingový), který se žalovaná zavázala vrátit, a to při poskytnutí delší doby pro jeho vrácení včetně úroků. Proto je nutné aplikovat na vztah účastníků rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to již jen z toho minimálního důvodu, že se jedná o odloženou platbu. 9. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. 10. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustan