26 C 146/2019-334 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou u nadepsaného soudu ze dne 7. 6. 2019 změněnou podáním ze dne 25. 9. 2019 se domáhá žalobkyně vydání soudního rozhodnutí, jímž by soud stanovil povinnost žalovanému uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu pozemků jako pozemkové náhrady podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Žalobu odůvodnila tím, že je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o půdě“), když její nárok na vydání náhradních pozemků nebyl ke dni podání žaloby žalovaným uspokojen, a to z důvodu jeho liknavého a svévolného postupu vůči žalobkyni, kdy tento dlouhodobě v řádu mnoha let nerozhodl o žádosti právního předchůdce žalobkyně, jejího otce pana [jméno] [příjmení] na vydání v minulosti protiprávně odňatého pozemku. S ohledem na tento postup žalovaného, který rozhodl o existenci nároku žalobkyně teprve v roce 2016, a to navíc ohledně jednoho z mnoha protiprávně odňatých pozemků právním předchůdcům žalobkyně způsobem, že za tento neměla žalobkyni náležet náhrada, přičemž toto rozhodnutí žalovaného bylo následně změněno rozsudkem [název soudu] tak, že žalobkyni náhrada za nevydané pozemky náleží, žalobkyně se z důvodu liknavého a svévolného postupu žalovaného nemohla až do právní moci uvedeného rozsudku vůbec domáhat náhrady za v minulosti protiprávně odňaté pozemky, neboť žalovaný nesprávně rozhodl, že žalobkyni tato náhrada nepřísluší. Žalobkyně se v době podání žaloby nemůže účastnit veřejné nabídky pozemků, neboť žalovaný dosud nesdělil výši náhrady, která jí přísluší. Žalobkyně se předmětnou žalobou v uvedeném řízení domáhá toliko uspokojení svých nároků prostřednictvím vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě. Žalobkyně se tak touto žalobou, jako jediným prostředkem, který má k dispozici, domáhá vydání soudního rozhodnutí, kterým by nadepsaný soud nahradil projev žalovaného, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků ve vlastnictví žalovaného s tím, žalobkyně v žalobě začlenila text smlouvy o převodu pozemku a tyto v návrhu označuje. Žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, a to na základě rozhodnutí státního Pozemkového úřadu – krajského Pozemkového úřadu [anonymizováno] [územní celek] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Dle tohoto rozhodnutí státního Pozemkového úřadu žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, a žalobkyni náleží proto nárok ideální ½ odejmutých pozemků z výše specifikovaného rozhodnutí žalovaného. Předmětným rozhodnutím bylo rozhodnuto, že žalobkyni se nevydává pozemek v k. ú. [část obce] dle PK [číslo] role o výměře 15 865 m² (dále jen„ odejmutý pozemek“). Předmětný pozemek je nyní součástí areálu sídliště [ulice] [územní celek], které bylo na něm vybudováno po jeho vyvlastnění právních předchůdců žalobkyně a před účinností zákona o půdě. Žalovaný proto rozhodl tak, že se odejmutý pozemek oprávněným osobám nevydává a ani jím nebyla přiznána náhrada podle zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), jíž bylo vyhověno rozsudkem [název soudu], č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ve spojení s rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], když oba rozsudky nabyly právní moci dne 13. 5. 2019. Podle uvedených soudních rozhodnutí přísluší žalobkyni za výše uvedenou vyvlastněnou nemovitost náhrada podle zákona o půdě. Žalobkyně uplatnila nárok na vrácení odejmutého pozemku podle zákona č. 30/1996 Sb., již 30. 1. 1995. Žalovaný o nároku na vydání odejmutého pozemku rozhodl teprve po 20 letech od podání žádosti o vydání tohoto pozemku, a to navíc, jak plyne z výše uvedených rozsudků [anonymizováno] a [název soudu], nesprávně, když stanovil, že žalobkyni za odejmutý pozemek nenáleží náhrada podle zákona o půdě. Žalobkyni pak byla tato náhrada přiznána až pravomocným rozsudkem [název soudu], a to po uplynutí více jak 24 let od okamžiku, kdy žalobkyně o vydání odejmutého pozemku požádala. Žalobkyni, jak je výše uvedeno, svědčí nárok na bezúplatný převod do jeho vlastnictví jiného pozemku ve smyslu § 11a zákona o půdě, popř. na poskytnutí finanční náhrady podle § 14 a § 16 zákona o půdě. Žalovaný však ke dni podání žaloby nárok žalobkyně neocenil, respektive nestanovil výši nároku, který se odvíjí od ceny odejmutého pozemku dle faktického stavu v době jeho odnětí (§ 16 odst. 1 a § 28 a zákona o půdě), a to i přesto, že rozsudky obvodního a [název soudu] nabyly právní moci dne 13. 5. 2019. Žalovaný nereagoval ani na výzvu žalobkyně ze dne [datum], aby odejmutý pozemek ocenil a žalobkyně se mohla domáhat náhrady za tento pozemek. Žalobkyně proto, že žalovaný již v minulosti v případě jiných nároků žalobkyně na poskytnutí náhrady za nevydané pozemky podle zákona o půdě ocenil tyto nároky chybně, předložila mu znalecký posudek znalce [titul] [jméno] [příjmení], který ocenil nárok žalobkyně na náhradu za odejmutý pozemek ve výši 1 983 125 Kč. Uvedená částka tak představuje nárok žalobkyně na poskytnutí náhrady za nevydání odejmutého pozemku, a to ve formě náhradního pozemku podle § 11a zákona o půdě. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že její nárok nebyl doposud ze strany žalovaného uspokojen jeho liknavostí, ba až svévolného postupu, který je zcela zřejmý. Žalovaný po dobu 24 let nedokázal o oprávněném nároku, který je nyní žalobkyní u soudu uplatňován, ani rozhodnout. Žalovaný tak žalobkyni bránil, aby se o uspokojení svého nároku mohla alespoň pokusit prostřednictvím veřejných nabídek. Žalobkyně je tak oproti ostatním oprávněným osobám, o jejichž nároku žalovaný rozhodl bez zbytečných průtahů, značně znevýhodněna, kdy se po dlouhá léta ani nemohla účastnit veřejných nabídek, čímž žalovaný v zásadě znemožnil, aby se žalobkyně prostřednictvím veřejných nabídek mohla uspokojit, když o jejím nároku rozhodl až po 24 letech. Žalobkyně proto v souladu se stávající judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nemá zájem se ani veřejných nabídek účastnit, neboť má za to, že žalovaný vůči ní dlouhodobě postupuje liknavě a svévolně, když jí dlouhodobě upíral přiznání nároku na vydání náhradního pozemku, a proto se obrací s návrhem na vydání náhradních pozemků k nadepsanému soudu. Předmětem žaloby jsou pak pozemky nacházející se v obvodu nadepsaného soudu a specifikované ve výrokové části tohoto rozsudku, jejichž obecná cena je dle veřejné nabídky žalovaného nižší, než činí celkový nárok žalobkyně (dále také jen„ předmětné pozemky“). 2. Dvě po sobě jdoucí předběžná opatření nadepsaného soudu č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], vydaná z podnětu žalobkyně, jimiž soud zakázal žalovanému prodej předmětných pozemků, jejich zatížení právem třetí osoby, bezúplatný převod, darování, směnu, zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě a převod práva s pozemky hospodařit či převádět správu těchto pozemků na jiné organizační složky státu, byla potvrzena rozhodnutím odvolacího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne [anonymizováno] [rok], které nabylo právní moci [datum]. 3. Žalovaný nárok žalobkyně uplatněný u soudu v tomto řízení neuznal, a to ani z jeho části. Uvedl, že právo na uspokojení nároku oprávněné osoby touto zcela mimořádnou cestou, kterou zvolila žalobkyně, tzn. podáním žaloby, v níž si oprávněná osoba vybere náhradní pozemky podle vlastního výběru mimo veřejné nabídkové řízení podle zákona o půdě, má oprávněná osoba ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR pouze výjimečně, v případě, když prokáže, že a) její dlouhodobá aktivní snaha získat náhradní pozemek je marná a současně prokáže b) kvalifikovaný nezákonný postup žalovaného (liknavost a svévole na straně žalovaného) při plnění nároků oprávněné osoby, neboť takový nárok oprávněné osoby nemá výslovnou oporu v zákoně, a obě uvedené podmínky musí být splněny kumulativně. Žalovaný, jak vyplývá ze zákona o půdě, nesmí uspokojovat nároky oprávněných osob jiným způsobem, než formou vyhlašování veřejných nabídek ve smyslu zákona č. 503/2012 Sb., stejně tak podle zákona o půdě. Nárok uplatněný žalobkyní v tomto řízení je jen jeden z mnoha nároků, který uplatnil právní předchůdce žalobkyně u žalovaného, přičemž plný nárok byl mu přiznán již v roce 2003. Další nároky byly právnímu předchůdci žalobkyně přiznány v letech 2014 2016, s těmito se přihlásil do veřejných nabídek a tyto nároky byly uspokojeny formou vydání náhradních pozemků. Ačkoliv se právní předchůdce žalobkyně či žalobkyně mohli účastnit od roku 2003 celkem 74 kol veřejných nabídek podle zákona o půdě a celkem 54 kol podle zákona č. 95/1999 Sb., respektive zákona č. 500 212 Sb., zúčastnili se pouze 8 kol veřejných nabídek. Žalobce, respektive žalobkyně se nezúčastnila veřejné nabídky, do nich byly zařazeny pozemky, které učinila předmětem žaloby a žalovaný tak namítá účelovost žaloby a především zvýhodnění samotného žalobce z