26 C 311/2021-38 — Okresní soud v Opavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dluhu z nesplacené části úvěru, který poskytla žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně spol. [právnická osoba], [IČO], na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 15. 11. 2020 ve výši 20 000 Kč, kteréžto prostředky se žalovaný ve smlouvě zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 3 780 Kč v době splatnosti. Před poskytnutím finančních prostředků provedla žalobkyně verifikaci osobních údajů žalovaného tak, že žalovaný převedl ze svého bankovního účtu na účet poskytovatele úvěru částku ve výši 1 Kč. Žalovaný porušil podmínky smlouvy, neboť z úvěru neuhradil ničeho a právní předchůdkyni žalobkyně tak vznikl nárok na zaplacení nezaplacené jistiny ve výši 20 000 Kč, nárok na nesplacený úrok ve výši 3 779 Kč, nárok na smluvní pokutu ve výši 3 540 Kč a nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč. Nesplacenou pohledávku za žalovaným nabyla žalobkyně od právní předchůdkyně na základě postupní smlouvy ze dne 29. 3. 2021. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena a žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné pohledávky. Protože žalovaný na výzvu nereagoval a nereagoval ani na výzvu žalobkyně před podáním žaloby, domáhá se žalobkyně uvedeného nároku u soudu podanou žalobu. 2. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 o. s. ř. zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho. 3. K ústnímu jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto vycházel z listinných důkazů, které žalobkyně označila v návrhu k důkazu, a vzal za prokázáno, že na základě elektronické žádosti žalovaného poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, a to na základě mezi nimi uzavřené smlouvy ze dne 15. 1. 2020. Ve smlouvě její účastníci sjednali splatnost úvěru do 11. 12. 2020. Poskytnutí finančních prostředků žalovanému předcházela jeho verifikační platba z bankovního účtu žalovaného ve výši jedné koruny na účet žalobkyně. Uvedené bylo zjištěno jednak ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 15. 1. 2020 a jednak z výpisu účtu žalobkyně, ze kterého byla dne 16. 1. 2020 odepsána platba 20 000 Kč. Z upomínky a z opakované výzvy k úhradě odeslané právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému soud zjistil, že žalovaný ke dni 25. 12. 2020 a ke dni 1. 1. 2021 na svůj dluh nepoukázal ničeho. Ze smlouvy o úvěru se podává, že se účastníci dohodli na tom, že pokud dlužník nezaplatí jakoukoliv část závazku podle smlouvy řádně a včas, je povinen zaplatit věřiteli navíc smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta je splatná v den následující po dni takového prodlení. V takovém případě byl dlužník, který se dostal do prodlení, současně povinen zaplatit i 50 Kč za každou upomínku (nejvýše tří zpoplatněném upomínky). V oznámení právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 10. 6. 2021 a podacího archu vzal soud za prokázané, že nesplacená pohledávka ze smlouvy [číslo] ve výši 27 469 Kč byla postoupena žalobkyni, a že tato skutečnost byla písemně oznámena žalovanému. Z výzvy žalobkyně zaslané žalovanému dne 10. 6. 2021 vzal soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 27 478,04 Kč se stanoveným datem splatnosti 30. 6. 2021. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 7. 2021 soud zjistil, že žalovaná před podáním žaloby vyzvala naposledy žalovaného ke splnění smluvní povinnosti z výše uvedené úvěrové smlouvy. 4. Žalobkyně v návrhu neuvedla, zda a jakým způsobem se právní předchůdkyně žalobkyně zhostila své zákonné povinnosti podle § 86 odst. 1., 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen „zákon“), a zda tedy před tím, než poskytla žalovanému finanční prostředky, prověřila jeho možnosti tyto prostředky i s poplatkem vrátit. Soud měl v úmyslu žalobkyni v uvedeném směru procesně poučit u ústního jednání, ovšem svoji omluvenou neúčastí se žalobkyně sama zbavila možnosti využít tohoto poučení a odvrátit tak případný procesní neúspěch ve sporu. Soud tak neměl možnost vůbec zjistit a posoudit, zda žalobkyně svoji zákonnou povinnost splnila a zda bylo v možnostech žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit. Z uvedeného důvodu dospěl soud k závěru, že tvrzená úvěrová smlouva je pro absenci splnění zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků žalovanému posoudit jeho úvěruschopnost neplatná, přičemž se jedná, jak bylo dovozeno platnou judikaturou, o neplatnost absolutní podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěny. Žaloba proto není důvodná ani v části požadované smluvní pokuty, respektive poplatků a úroků z prodlení z částky, která se nestala splatnou podle uvedené smlouvy. 5. V daném případě soud proto posoudil nárok žalobkyně podle § 2991 o. z., jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyně má právo na zaplacení částky odpovídající skutečně vyčerpané a nevrácené částky. S ohledem na tvrzení žalobkyně, že před poskytnutím finančních prostředků ve výši 20 000 Kč obdržela právní předchůdkyně žalobkyně na svůj bankovní účet od žalovaného verifikační částku jedné koruny, má soud za to, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni, která nabyla platně uvedenou pohledávku za žalovaným od právní předchůdkyně na základě mezi nimi uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek, bezdůvodné obohacení ve výši 19 999 Kč. V tomto rozsahu proto žalobě soud vyhověl a v rozsahu ostatních uplatněných nároků pak nezbylo, než žalobu zamítnout. 6. Z listinných důkazů bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného v dopise ze dne 10. 6. 2021 k zaplacení dlužné částky a stanovila mu lhůtu splatnosti do 30. 6. 2021. K uvedenému datu žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, čímž se následujícím dnem dostal do prodlení se zaplacením dluhu (vydání bezdůvodného obohacení), a proto soud žalobkyni přiznal i právo na úrok z prodlení z dlužné částky 19 999 Kč v zákonné výši za dobu od 1. 7. 2021 do zaplacení, a to podle § 1968 a § 1970 o. z., a podle vládního nařízení č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, účinného ke dni prodlení žalovaného se zaplacením peněžitého dluhu. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 020,73 Kč, přičemž tato částka představuje 42,04 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,02 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28,98 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 976 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28 159 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí věcí, sepis žaloby, odeslání