9 C 131/2022-31 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 5 909 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 909 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne [datum] (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 5 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Tvrdila, že se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit úvěr tak, že do konce každého kalendářního měsíce uhradí minimální splátku, která činí 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však výše minimální splátky činí 300 Kč. Každý měsíc žalobkyně zasílá žalovanému výpis z úvěru, na němž jsou uvedeny aktuální výše dluhu, výše minimální splátky a datum splatnosti. Účastníci si dále ve smlouvě sjednali, že žalovaný je povinen uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, tedy celkem 1 000 Kč. Poplatek za čerpání úvěru se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. Podle smlouvy o úvěru je žalovaný dále povinen zaplatit z dlužné částky úrok ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. Pokud se celý dluh stane splatným postupem dle čl. 6 smlouvy, je žalovaný od prvního dne splatnosti až do celkového zaplacení dluhu povinen zaplatit sjednaný úrok ve výši pevné úrokové sazby 8% ročně místo sjednaného úroku 20% měsíčně. Úrok se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. Jeho celková výše tvořená součtem jednotlivých částek úroků účtovaných měsíčně dle výpisů k revolvingovému úvěru činí 2 910 Kč. V případě prodlení se splacením dluhu je žalovaný povinen hradit žalobkyni zákonný úrok z prodlení, který se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu. Žalovaný je, v případě prodlení se splacením dluhu či jeho části, povinen hradit žalobkyni i účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. V tomto případě žalobkyně uplatňuje účelně vynaložené náklady ve výši 121 Kč měsíčně (100 Kč + DPH) a součástí dlužné částky jsou účelně vynaložené náklady ve výši 363 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaný uhradil celkovou částku 3 364 Kč, kterou si žalobkyně započetla dle čl. 6 smlouvy. Pro případ prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší 2 měsíce se bez dalšího stává celý dluh splatným. Žalovaný dlužnou částku ve lhůtě splatnosti neuhradil a je od 1. 10. 2021 v prodlení. Dne 10. 1. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu předžalobní upomínkou. K posouzení úvěryschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila tvrzení tak, že skutečné výdaje žalovaného lze ověřit jen obtížně, proto žalobkyně tyto ověřovala s využitím průměrných (referenčních) nákladů průměrného klienta a z údajů na internetové stránce ČSÚ vyplývá, že průměrná měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti činí 12 485 Kč a právě s touto částkou žalobkyně počítala a k této připočetla náklady na úhradu pravidelné splátky ve výši 1 200 Kč. Žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je schopen splácet pravidelné splátky úvěru. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil, ke své procesní obraně neuvedl ničeho a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně svou neúčast u jednání rovněž neomluvila. Soud tak ve věci jednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. 3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru, všeobecných obchodních podmínek a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaný označený ve smlouvě svým jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem uzavřel s žalobkyní označenou ve smlouvě obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem smlouvu, na základě mohl žalovaný čerpat finanční prostředky až do výše 50 000 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně u [právnická osoba] v období červen 2021 bylo zjištěno, že žalovaný čerpal od předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 5 000 Kč dne 29. 6. 2021. Z výpisů k revolvingovému úvěru bylo zjištěno, že žalovaný na poskytnutý úvěr splatil celkem částku 3 364 Kč. Žalovaný byl vyzván žalobkyní, aby uhradil pohledávku z titulu smlouvy o úvěru nejpozději do 15. 2. 2022. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána na adresu uvedenou ve smlouvě dne 10. 1. 2022. Dále soud provedl důkaz žádostí žalovaného o poskytnutí úvěru z [datum], v níž uvedl svůj příjem ve výši 16 150 Kč, druh bydlení pronájem, obživa 6 500 Kč, osoby v domácnosti 1 a náklady celkem 6 500 Kč. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, který byl ve smlouvě označen jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm, peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč jednorázově na bankovní účet žalovaného. Žalovaný splatil pouze 3 364 Kč. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou z 10. 1. 2022. 5. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. 6. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splatit. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 7. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o úvěru řádně posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Neprokázala, že byly před uzavřením smlouvy zkoumány reálné příjmy a výdaje žalovaného např. dotazem na zaměstnavatele, předložením pracovní smlouvy, výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Spokojila se pouze s mzdovým výměrem z dubna 2021, účinného od 1. 5. 2021 s uvedením základní mzdy 16 800 Kč měsíčně a doklady o přijatých platbách za březen a květen 2021. Žalobkyně nezkoumala výši dalších nesplacených závazků žalovaného, přestože v době poskytnutí úvěru měl žalovaný povinnost splácet nejméně další dva úvěry. Žalobkyně tak nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je však třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný již vrátil 3 364 Kč, proto na straně žalovaného trvá bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 1 636 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl vyzván, aby vrátil peněžní prostředky ve lhůtě do 15. 2. 2022. Žalovaný peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3 636 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 16. 2. 2022 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů ř