13 C 51/2023-34 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 617,09 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne [datum] (dále také jen„ smlouva o úvěru“), na základě které předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], dříve [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“), umožnila žalovanému čerpat prostřednictvím bankovního účtu peněžní prostředky. Konečná výše úvěru činila 21 617,09 Kč. Tvrdila, že se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit úvěr spolu s příslušenstvím nejpozději do [datum] Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka vůči žalovanému ze smlouvy o úvěru postoupena žalobkyni. Podáním ze dne [datum] žalobkyně doplnila, že žalovaný fakticky čerpal 33 200 Kč a za dobu trvání smluvního vztahu splatil celkem 33 177,86 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil, ke své procesní obraně neuvedl ničeho a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně svou neúčast u jednání předem omluvila a požádala soud, aby bylo jednáno a rozhodnuto bez její přítomnosti. Soud tak ve věci jednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru, obchodních podmínek a standardních informací o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaný označený ve smlouvě svým jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem uzavřel s předchůdkyní žalobkyně označenou ve smlouvě obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem smlouvu, na základě mohl žalovaný čerpat finanční prostředky až do výše 80 000 Kč prostřednictvím bankovního účtu. 4. Z kopie občanského průkazu bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy totožnost žalovaného. 5. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne [datum] bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně poskytovala peněžní prostředky na bankovní účet žalovaného. 6. Z výpisu úvěrového účtu/platební bilance bylo zjištěno, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 33 200 Kč a za dobu trvání smluvního vztahu splatil 33 177,86 Kč. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni pohledávku vůči žalovanému z titulu předmětné smlouvy o úvěru. 8. Z oznámení o postoupení pohledávky a výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] včetně podacího lístku bylo zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku z titulu smlouvy o úvěru postoupila žalobkyni. Zároveň byl žalovaný vyzván žalobkyní, aby uhradil pohledávku z titulu smlouvy o úvěru nejpozději do 3 dnů. Výše uvedené písemnosti byly žalovanému zaslány na adresu trvalého pobytu. 9. Dále soud provedl důkaz platebními informacemi a kartou zákazníka, ze kterých však neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí soudu. 10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalovanému, který byl ve smlouvě označen jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm, peněžní prostředky ve výši 33 200 Kč na jeho bankovní účet, přičemž žalovaný splatil 33 177,86 Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem, kterým byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do 3 dnů. Oznámení bylo zasláno žalovanému na dresu trvalého pobytu dne [datum]. 11. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. 12. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvu o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti smlouvy. 13. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splatit. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a potvrzuje jej novela zákona o spotřebitelském úvěru, zákon č. 96/2022 Sb., účinný od 29. 5. 2022, který mění znění § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru tak, že soud k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne i bez návrhu. Soud proto při řádném nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele přihlédne k neplatnosti vždy v jakékoliv fázi řízení. 15. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by její předchůdkyně před uzavřením smlouvy o úvěru posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, respektive, že byly před uzavřením smlouvy zkoumány reálné příjmy a výdaje žalovaného např. dotazem na zaměstnavatele, předložením pracovní smlouvy, mzdových výměrů, výplatních pásek, výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Předchůdkyně žalobkyně tak nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud byl připraven v souvislosti s provedeným dokazování žalobkyni u jednání vyzvat podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění žalobních tvrzení a zejména důkazních návrhů k tomu, jak byla ověřena před uzavřením smlouvy příjmová a výdajová stránka rozpočtu žalovaného. Žalobkyně se však neúčastí u jednání dobrovolně připravila o možnost tohoto poučení. 16. Soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 86, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je však třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 33 200 Kč, přičemž žalovaný již uhradil 33 177,86 Kč. Na straně žalovaného tedy trvá bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 22,14 Kč, které je povinen vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaný byl oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] zároveň vyzván, aby vrátil peněžní prostředky ve lhůtě 3 dnů. V souladu s § 573 o. z. bylo oznámení doručeno žalovanému dne [datum] a lhůta k plnění uplynula dne [datum]. Žalovaný peněžité plnění nevrátil, tudíž mu vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená jeho možnostem ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 22,14 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovanému, který byl v řízení úspěšnější, žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.