16 C 66/2024-25 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou ze dne 4. prosince 2023 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 91 639,63 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z této částky od 4. 12. 2023 do zaplacení, a to jako nároku, který žalobkyni vůči žalovanému vznikl na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo , hodnota, , kterou mezi sebou účastníci uzavřeli distančním způsobem (komunikací na dálku) dne , datum, , na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr až do výše 91 639,63 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s úroky v měsíčních splátkách po 4 066 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce dle článku IV a článku IX smlouvy, přičemž nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, s nimiž se žalovaný před podpisem smlouvy seznámil a vyslovil s nimi souhlas. Dále žalobkyně tvrdila, že sjednaný úvěr byl žalovanému vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran uvedeným v článku IV. odst. 4.3. smlouvy o úvěru. Žalovaný však žalobkyni úvěr řádně v dohodnutém termínu splatnosti neuhradil, když nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 5. 2023. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalovanému první písemnou upomínku ze dne 22. 5. 2023. Žalovaný však žalobkyni své splatné závazky neuhradil a žalobkyně proto zaslala žalovanému druhou písemnou upomínku ze dne 5. 6. 2023, kterou opětovně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky. Protože žalovaný ani přes tyto několikeré upomínky generálku dluh nezaplatil, žalobkyně dle ustanovení článku V. odst. 5.5. smlouvy o úvěru úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě zbývající jistiny úvěru dopisem ze dne 21. 10. 2023. Žalovaný však žalobkyni ničeho dalšího neuhradil.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, , dále dokladu po převodu částky 52 162 Kč dne 11. 11. 2022 z účtu číslo , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, a převodu částky 25 238 Kč dne 11. 11. 2022 z účtu číslo , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, (variabilní symbol platby , číslo, ) a z dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 21. 10. 2023 – předžalobní výzvy, zesplacení úvěru, soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak jsou uvedena shora, na něž pro stručnost proto v odkazuje, avšak s doplněním, že dle čl. IV. odst. 4.3. smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, sice žalobkyně zavázala poskytnout úvěr v celkové výši 94 000 Kč, ve skutečnosti se ale žalobkyně zavázala poskytnout žalobci pouze částku 77 400 Kč, z toho částku 52 162 Kč převodem na účet poté, co spotřebitel (žalovaný) prokazatelně písemně předloží poskytovateli veškerou dokumentaci, a částka 25 238 Kč bude vyplacena na účet spotřebitele číslo , č. účtu, do pěti dnů od nabytí účinnosti smlouvy za předpokladu splnění všech předcházejících relevantních zákonných a smluvních podmínek spotřebitelem s tím, že částka 16 600 Kč bude započtena na náklady poskytovatele specifikované v bodu 4.8. Smlouvy, které sestávají z nákladů na lustrum v registrech v částce 400 Kč, nákladů na zpracování a vyplacení úvěru v částce 100 Kč, ostatních administrativních nákladů poskytovatele ve výši 8 580 Kč, odměny zprostředkovateli ve výši 5 640 Kč a nákladů za ověření úvěrového případu v částce 1 880 Kč. Žalovaný se pak dle článku V. odst. 5.1. smlouvy zavazuje celkovou dlužnou částku uhradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 537 Kč, přičemž každá jednotlivá splátka je splatná vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Dle článku IV. odst. 4.11. Smlouvy o spotřebitelském úvěru strany smlouvy dále sjednaly, že spotřebitel (žalovaný) výslovně souhlasí s inkasem měsíčních splátek úvěru ze svého bankovního účtu. Žalovaný se dále v tomto ustanovení smlouvy zavazuje, že bezprostředně po uzavření této smlouvy zřídí ve prospěch poskytovatele inkaso k svému bankovnímu účtu a inkaso bude zřízeno na částku 4 066 Kč, jenž představuje výši měsíční splátky a výši případných nákladů na doplňkovou službu, byla-li doplňková služba sjednána.5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 77 400 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách samotného úvěru ve výši 2 537 Kč, respektive ve splátkách po 4 066 Kč zahrnujících i doplňkovou službu k úvěru „Podpora“ splatných vždy do 15. dne měsíce. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou úvěru splatnou dne 15. 5. 2023, kterou neuhradil ani přes dvě předcházející upomínky ze strany žalobkyně, žalobkyně proto využila svého práva daného smlouvou a v souladu s ní vyzvala žalovaného k úhradě celého úvěru.6. Soud proto na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný platně v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), v písemné formě uzavřeli, smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. V souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku přitom účastníci smlouvy určili část obsahu i této smlouvy odkazem na obchodní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani přes výzvu soudu netvrdila ničeho. Za té situace je potom ale smlouva uzavřená žalovaným ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž k této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (ner