16 C 159/2025-34 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 121 748,75 Kč spolu s úrokem v částce 19 498,44 Kč a dále s úrokem ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 119 992,75 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 3 47,39 Kč vyčísleným za období od 26. 12. 2024 do 17. 3. 2025 a dále s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 121 748,75 Kč od 18. 3. 2025 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný se žalobkyní uzavřel dne , datum, smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru číslo , hodnota, , na základě které žalovanému žalobkyně poskytla úvěrový rámec 120 000 Kč, a žalovaný na poskytnutý úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkem částku 250 321,10 Kč, kdy žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky se splatností měsíční splátky 20. dne v kalendářním měsíci s tím, že první splátka se stala splatnou k 20. dni kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání úvěru. Žalovaný však svou povinnost hradit řádně úvěr porušil, žalobkyně proto využila svého oprávnění sjednaného v odst. 7.1 úvěrových podmínek a úvěr zesplatnila a požadovala okamžité zaplacení celé dlužné částky. Podanou žalobou se proto žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 121 748,75 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny v částce 119 992,75 Kč, dále poplatků ve výši 156 Kč (poplatek 4× 39 Kč za vedení úvěrového účtu splatný dne 11. 12. 2024, 20. 11. 2024, 20. 10. 2024 a 20. 9. 2024) nákladů na vymáhání v částce 600 Kč a smluvních pokut v částce 1 000 Kč za prodlení s úhradou splátky (2× 500 Kč), kdy všechny tyto poplatky a smluvní pokuta byly sjednány ve smlouvě. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní vyzván ještě předžalobní výzvou.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Přitom z úvěrové smlouvy číslo , hodnota, ze dne , datum, , výpisu čerpání, splátek a úhrad vztahujícího se ke smlouvě číslo , hodnota, , dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 11. 12. 2024 – výzvy ke splacení celého úvěru a dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 7. 1. 2025 – předžalobní výzvy k plnění spolu s připojeným poštovním podacím archem vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření úvěrové smlouvy a o poskytnutí úvěru žalovanému, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 250 321,10 Kč, přičemž poskytnuté úvěrové peněžní prostředky se žalovaný zavázal vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, které však řádně nehradil.6. V posuzované věci soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak plyne z charakteru uzavřené smlouvy. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného na výzvu soudu, co se týče konkrétních fakt o situaci žalovaného v okamžiku poskytování úvěru pouze tvrdila, že příjem žalovaného činil 20 000 Kč a životní minimum žalovaného činil 3 860 Kč, životní minimum všech členů domácnosti činilo 3 860 Kč a výše splátky schvalovaného úvěru činí 1 000 Kč. Nic více žalobkyně o poměrech žalovaného, které měla zjistit a prověřit a posoudit, netvrdila.11. Žalobkyně proto ani netvrdila, že provedla validní posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Ani na příjmové stránce netvrdí, jakým způsobem příjem žalovaného prověřila, respektive z jakých podkladů vycházela. Co se týče konkrétních výdajů žalovaného, zde netvrdila vůbec ničeho. Nelze přitom vycházet z částek životního minima, jak je stanoveno příslušným právním předpisem, neboť to neodráží skutečné výdaje žadatele o úvěr. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že poskytovatel úvěru posoudí schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele; přitom podle § 86 odst. 1 téhož zákona toto posoudí poskytovatel úvěru na základě nezbytných, spolehlivý, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Je přitom zcela jasné, že to budou informace o konkrétních poměrech žadatele o úvěr, nikoliv statistické údaje. Z tohoto statistického posouzení žadatele o úvěr proto nelze vycházet, ale vždy je nutno vycházet z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Pokud zde takový stoprocentní závěr totiž není dán (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, smyslem právní úpravy je to, žalobkyně ve svém počínání vůbec nemůže uvažovat dopředu s tím, že část úvěrů jí prostě vrácena nebude. Takové úvěry totiž vůbec poskytnout nemá, pokud si od počátku není jista jejich vrácením (ve smyslu reálné očekávatelnosti vrácení úvěru založené na racionálním posouzení vstupních údajů dodaných jí při žádosti o úvěr). Nahlíženo stejnou logikou by pak tedy mohla i na příjmové stránce vycházet pouze ze statistických údajů o průměrném měsíčním výdělku občanů v České republice, neboť je to totéž. Pak by ovšem každý žadatel o spotřebitelský úvěr nutně musel být vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť zajisté průměrná výše výdělku v České republice s dostatečnou rezervou převyšuje normované výdaje. Taková úvaha je však prima facie nesmyslná. Žalobkyně proto ani v rovině svých tvrzení nevyhověla tomuto zákonnému požadavku.12. Smlouva uzavřená se žalovaným je tudíž neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých čl