27 C 184/2021-17 — Okresní soud v Ostravě

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení 6 546,11 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a úroků, jak jsou tyto specifikovány ve výroku I. tohoto rozsudku, z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec] – a žalovanou, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku právní předchůdkyni spolu s dalšími poplatky vrátit, přičemž tak v celém rozsahu neučinila (zaplatila toliko 9 030 Kč), pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství jistinu ve výši 2 426,04 Kč a dlužné úhrady za služby ve výši 223,96 Kč. K ústnímu jednání dne [datum] se dostavila toliko žalobkyně. Žalovaná, ačkoli byla řádně a včas předvolána, svou neúčast neomluvila. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalované a na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaná se dne [datum] dohodla se shora jmenovanou právní předchůdkyní žalobkyně, že tato jí poskytne finanční prostředky ve výši [částka], které následně žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně s dalšími poplatky vrátí, přičemž žalovaná právní předchůdkyni doposud zaplatila 9 030 Kč; právní předchůdkyně žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaná bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky vrátit. Po takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud k právnímu posouzení věci: Soud v prvé řadě konstatuje, že smlouvu ze dne [datum] vyhodnocuje jakožto smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.), na kterou nutno rovněž aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen ZoSÚ), přičemž podle §§ 86 a 87 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele, jinak je uzavřená smlouva neplatná. Žalobkyně, jejíž aktivní legitimace se podává ze smlouvy o postoupení pohledávek, přitom soudu předložila toliko listinu označenou jako Karta zákazníka, z níž jsou však zřejmé pouze údaje, které předchůdkyni žalobkyně sdělila sama žalovaná; toliko z této listiny však nelze posoudit, jestli uváděné údaje právní předchůdkyně žalobkyně i ověřovala. Proto soud poučil žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit a předložit další důkazy k tomu, jak právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila schopnost žalované úvěr splácet, kdy je třeba zkoumat příjmy i výdaje žalované a způsob plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně po tomto poučení soudu žádné další důkazy neoznačila. Z toho důvodu dovodil soud absolutní neplatnost takové smlouvy ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (§ 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pro úplnost lze doplnit, že závěr o absolutní neplatnosti takové smlouvy vychází z eurokonformního výkladu citovaných ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18). Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úrocích. Žalobkyně by tak měla právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 o. z., nicméně žalovaná oproti obdržení částky 7 000 Kč zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně 9 030 Kč; lze tudíž uzavřít, že žalovaná není z titulu předmětné smlouvy žalobkyni dlužna ničeho. Proto soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého plně procesně úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalobkyně ve věci podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, z něhož uhradila soudní poplatek ve výši 400 Kč, elektronický platební rozkaz ve věci vydán nebyl a věc byla převedena do řízení C, přičemž s ohledem na ustanovení položky 2 bod 2 sazebníku poplatků – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, měl být soudní poplatek ve věci uhrazen dle položky 1 písm. a) sazebníku poplatků, a to ve výši 1 000 Kč. Soud proto rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit státu na soudním poplatku částku 600 Kč na účet Okresního soudu v Ostravě, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. Lhůta splatnosti byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost soud dodává, že v souladu s ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. tento rozsudek obsahuje toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.