40 C 169/2021-18 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 199 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 705,60 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 573,67 Kč, zákonný úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 634,75 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a úrokem ve výši 29 % ročně z částky 5 634,75 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], uzavřela s žalovaným dne 23. 1. 2017 Smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalovanému v den uzavření smlouvy v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce obsažené na zadní straně smlouvy. Poskytovatel zápůjčky posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalovaného zápůjčku splácet. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši 7 399 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 331 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 2 720 Kč a částku za administrativní činnost ve výši 3 348 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 387 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena dne 4. 12. 2017. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Poslední splátku uhradil dne 24. 8. 2017. Ke dni 4. 12. 2017 činila dlužná jistina 5 634,75 Kč a dlužný poplatek 3 564,25 Kč. Pohledávka z výše uvedené smlouvy se všemi právy s ní spojenými byla postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Do postoupení pohledávky žalovaný uhradil částku v celkové výši 8 200 Kč. Ke dni postoupení činila pohledávka bez příslušenství 17 199 Kč. Příslušenstvím pohledávky je smluvní úrok ve výši 29 % ročně a úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny pohledávky. Žalobkyně úroky do dne postoupení pohledávky kapitalizovala. Před podáním žaloby byla právním zástupcem žalobkyně žalovanému zaslána předžalobní výzva. Žalovaný dlužnou částku doposud neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K ústnímu jednání dne 31. 8. 2020 se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o.s.ř.“), v nepřítomnosti účastníků. 4. U jednání soud provedl důkazy listinami založenými žalobkyní do spisu. Z provedených důkazů soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 23. 1. 2017 žalovaný požádal společnost [právnická osoba] o poskytnutí zápůjčky ve výši 10 000 Kč. V žádosti žalovaný uvedl, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek s průměrným měsíčním příjmem ve výši 19 425 Kč a odhadovanými měsíčními výdaji 8 000 Kč. K ověření měly být předloženy tyto listiny: pracovní smlouva a výplatní pásky za 10, 11 a [číslo]. Téhož dne uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba] Smlouvu o zápůjčce. Žalovaný byl ve smlouvě označen jménem a příjmením, rodným číslem a adresou svého bydliště. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil převzetí jistiny v hotovosti a zavázal se uhradit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 7399 Kč, tj. celkem 17 399 Kč, a to v 45 týdenních splátkách ve výši 297 Kč a poslední splátku ve výši 371 Kč (zjištěno ze Smlouvy o zápůjčce). Žalovaný uhradil částku v celkové výši 8 200 Kč (zjištěno ze Tabulky umoření). Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek včetně příslušné strany 154 Seznamu postoupených pohledávek). Dne 17. 7. 2019 odeslala žalobkyně žalovanému na výběru adresu uvedenou v Zákaznické kartě oznámení společnosti [právnická osoba] o postoupení pohledávky (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávek ve spojení s Podacím lístkem ze dne 17. 7. 2019). Dne 13. 3. 2020 odeslala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovanému na adresu výběru uvedenou v zákaznické kartě předžalobní výzvu (zjištěno z Výzvy k plnění ve spojení s Podacím lístkem ze dne 13. 3. 2020). U žádné z obou výše uvedených listin nebylo zjištěno doručení do dispozice žalovaného, neboť předmětné zásilky již pošta nemá v evidenci (zjištěno z výpisu ze sledování zásilky [anonymizováno] a [anonymizováno]). Žalobkyně je obchodní společností zapsanou v Obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka [číslo] s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (zjištěno z Výpisu z OR žalobkyně). 5. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud zato, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] za žalovaným byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby. 6. Po právní stránce soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na uzavřenou smlouvu nejen ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o zápůjčce, ale i zákon o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 7. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 8. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 [číslo]“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky [právnická osoba] C [číslo], EU:C: [číslo], [právnická osoba] C [číslo], EU:C: [číslo], [jméno] [př