40 C 294/2021-13 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobou došlou soudu dne 13. 8. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 244 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 3. 12. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne 9. 10. 2018 smlouvu o úvěru ve výši 29 088 Kč, skládající se z jistiny ve výši 16 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 13 088 Kč. Žalovaný se zavázal splácet dluh ve splátkách po 485 Kč týdně, přičemž první splátka měla být uhrazena sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do 7. dne od předchozí splátky. Pro případ prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru stává zbylý dluh včetně příslušenství splatným, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaný splácel nepravidelně a celkem uhradil 14 844 Kč. Žalobkyně úhrady žalovaného vydělila týdenní částkou 465 Kč a vypočetla tak, že se žalovaný skutečně dostal do prodlení ke dni 2. 12. 2019 a splatnost pohledávky nastala dne 3. 12. 2019. Před podáním žaloby byla žalovanému zaslána předžalobní výzva. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K ústnímu jednání dne 14. 12. 2021 se nedostavila žalobkyně, ačkoli byla řádně a včas předvolána. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v účinném znění (dále jen o.s.ř.), v nepřítomnosti žalobkyně. 4. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícím zjištěním. 5. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že dne 9. 10. 2018 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet poskytnuté peněžní prostředky i s úrokem ve výši 3 168 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 800 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 120, tj. částku v celkové výši 29 088 Kč v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši 484,80 Kč. První splátka měla být uhrazena dne 16. 10. 2018 a další splátka pak vždy ve lhůtě 7 dnů po datu splatnosti předchozí splátky. Žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že převzal v hotovosti v celé výši uvedenou částku úvěru. Součástí smlouvy byly„ Smluvní podmínky ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru“. V části Informační povinnost Klienta tyto podmínky stanovily povinnost žadateli o úvěr úplně, přesně a pravdivě informovat společnost o svých příjmech, závazcích, dluzích a půjčkách, které doposud s finančními institucemi, fyzickými a právnickými osobami či jinými subjekty sjednal, a to prostřednictvím vyplnění Evidenční karty klienta, dále o výši svého příjmu a jeho zdroji, svých závazcích a dobou splácení a jakékoli nepříznivé změně ve své finanční situaci anebo osobních poměrech. 6. Z Evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný požaduje spotřebitelský úvěr ve výši 16 000 Kč, V žádosti uvedl své osobní údaje, adresu trvalého bydliště a odlišnou adresu místa výběru. Dále žalovaný uvedl, že pracuje na plný pracovní úvazek u společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 18 128 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 13 130 Kč (z toho výdaje na bydlení 4 420 Kč, životní minimum na ověření 4 410 Kč, jiné životní výdaje 2 300 Kč a bankovní závazky 2 000 Kč). Zaměstnání žalovaného mělo být ověřeno z výplatní pásky. Karta byla vyplněna dne 9. 10. 2018. 7. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že v této listině žalobkyně sdělila žalovanému veškeré informace týkající se poskytovaného spotřebitelského úvěru. 8. Z listiny označené jako Informace o smlouvě [číslo] vzal soud za prokázáno, že žalovaný uhradil částku v celkové výši 14 844 Kč. 9. Z Předžalobní upomínky soud zjistil, že tímto dopisem žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky v celkové výši 14 244 Kč. Výzvu žalobkyně adresovala žalovanému na adresu jeho stávajícího trvalého bydliště. Výzva byla doručena do dispozice žalovaného dne 12. 4. 2021, což soud zjistil z Přehledu odeslané pošty ve spojení s výpisem ze sledování zásilky. 10. Po právní stránce soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na uzavřenou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 11. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 12. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. 15. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru je nutno považovat takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Pouze takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 16. Žalobkyně v