38 C 61/2022-30 — Okresní soud v Ostravě

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 16 659,89 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že dne 20. 12. 2019 žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě uzavřené smlouvy žalovaná obdržela finanční hotovost ve výši 15 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaná zavázala uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 12 888 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaná zavázala původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč. Schopnost žalované splácet úvěr byla s odbornou způsobilostí posouzena. Žalovaná uhradila částku ve výši 4 000,01 Kč. Závazek ze smlouvy o úvěru nebyl původním věřitelem zesplatněn z důvodu prodlení žalované se splátkami. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2020. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny 13 005,38 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku 1 080,10 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 6 295,78 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru 1 193,99 Kč, inkasního poplatku 2 312,74 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku 826,02 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 501,85 Kč, smluvní pokutu ve výši 3 654,51 Kč, náklady na vymáhání ve výši 690 Kč a zákonného úroku z prodlení běžícího. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. K ústnímu jednání dne 28. 7. 2022 se žalovaná bez omluvy nedostavila, ač byla řádně a včas předvolána. Žalobkyně se rovněž k ústnímu jednání nedostavila, svou nepřítomnost u jednání omluvila. Soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v nepřítomnosti účastníků řízení, když při rozhodování vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. <b><i>4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti:</b></i> 5. Z žádosti o úvěr ze dne 20. 12. 2019 soud zjistil, že žalovaná poskytla základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech. 6. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 12. 2019, včetně přílohy [číslo] – předpis splátek a vč. Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že původní věřitel – společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou jako zákazníkem - dlužníkem v postavení spotřebitele smlouvu o úvěru, s odkazem na zákon číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákon číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na základě které původní věřitel poskytl žalované v hotovosti v den uzavření smlouvy částku ve výši 15 000 Kč, což žalovaná stvrdila podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala původnímu věřiteli vrátit půjčku ve výši 15 000 Kč a zaplatit poplatek v částce 12 888 Kč, zahrnující úrok ve výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč, poplatek za inkaso splátek v hotovosti v bydlišti ve výši 2 700 Kč, tj. celkem 27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč. Žalovaná je ve smlouvě identifikována jménem, příjmením, rodným číslem a adresou. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, vč. Listiny KIE C/ 5 a potvrzení vzal soud za prokázáno, že původní věřitel jako postupitel uzavřel s žalobkyní jako postupníkem smlouvu dne 22. 12. 2020, na základě které postoupil svou pohledávku za žalovanou dle citované smlouvy. 8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2022 ve spojení s podacím archem ze dne 12. 1. 2022 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] tímto sdělením oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobkyni. Současně byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů od doručení tohoto oznámení. 9. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 2. 5. 2022 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 4. 5. 2022 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 12. 5. 2022. 10. Z dalších listin soud nezjistil, žádné skutečnosti, které by měly význam pro rozhodnutí soudu ve věci samé. 11. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále v textu jen„ OZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podle § 2993 OZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Dle ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále také jen„ ZoSÚ“), ve znění účinném od 1. 12. 2016, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 14. Dle § 3 písm. c) ZoSÚ je posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 15. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 16. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky [právnická osoba] C -106/89, EU:C: 1990, [právnická osoba] C -240–244/98, EU:C: 2000, [jméno] [příjmení] [jméno] [číslo], EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal [anonymizováno], C -106/77, ECLI:EU:C: 1978). 19. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele spláce