40 C 320/2021-22 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 28 837,98 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 342 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 4 021,55 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 368,08 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrokem ve výši 29 % ročně z částky 16 368,08 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], uzavřela dne 10. 5. 2018 s žalovanou Smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalované v den uzavření smlouvy v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o půjčce obsažené na zadní straně smlouvy. Poskytovatel zápůjčky posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalované zápůjčku splácet. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit částku ve výši 14 220 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 662 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 6 866 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 692 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 761 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena dne 21. 3. 2019. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Poslední splátku uhradila dne 17. 5. 2018. Ke dni 22. 10. 2018 provedl právní předchůdce žalobkyně vyčíslení dlužné částky, která činila na dlužné jistině 16 368,08 Kč a na dlužném poplatku 12 469,90 Kč. Pohledávka z výše uvedené smlouvy se všemi právy s ní spojenými byla postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno doporučeným dopisem. Do postoupení pohledávky žalovaná uhradila částku v celkové výši 4 000 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení částky 28 837,98 Kč sestávající z dlužné jistiny 16 368,08 Kč a dlužné částky poplatku 12 469,90 Kč. Příslušenstvím pohledávky je smluvní úrok ve výši 29 % ročně a úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny pohledávky. Žalobkyně úroky do dne postoupení pohledávky kapitalizovala. Před podáním žaloby byla právním zástupcem žalobkyně žalované zaslána předžalobní výzva. Žalovaná dlužnou částku doposud neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. K ústnímu jednání dne 7. 1. 2022 se nedostavil žádný z účastníků, ačkoli byli oba řádně a včas předvoláni. Žalobkyně svou neúčast u jednání omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o.s.ř.“), v nepřítomnosti účastníků. 4. U jednání soud provedl důkazy listinami založenými žalobkyní do spisu. Z provedených důkazů soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 10. 5. 2018 uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba] Smlouvu o zápůjčce [číslo]. Žalovaná byla ve smlouvě označena jménem a příjmením, rodným číslem a adresou svého bydliště. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila převzetí jistiny v hotovosti a zavázala se uhradit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 14 220 Kč, tj. celkem 34 220 Kč, a to v 45 týdenních splátkách ve výši 761 Kč a poslední splátku ve výši 736 Kč (zjištěno ze Smlouvy o zápůjčce). Žalovaná uhradila částku v celkové výši 4 000 Kč (zjištěno ze Tabulky umoření). Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 včetně příslušné strany 64 Seznamu postoupených pohledávek). Dne 14. 2. 2020 odeslal právní zástupce žalobkyně žalované na adresu odlišnou od jejího bydliště uvedeného ve smlouvě oznámení společnosti [právnická osoba] o postoupení pohledávky (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávek ve spojení s Podacím lístkem ze dne 14. 2. 2020). Dne 12. 5. 2020 odeslala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalované na adresu odlišnou od jejího bydliště uvedeného ve smlouvě předžalobní výzvu (zjištěno z Výzvy k plnění ve spojení s Podacím lístkem ze dne 12. 5. 2020). U žádné z obou výše uvedených listin nebylo zjištěno doručení do dispozice žalované. Žalobkyně je obchodní společností zapsanou v Obchodním rejstříku vedeném [název soudu], oddíl C, vložka [číslo] s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (zjištěno z Výpisu z OR žalobkyně). 5. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud zato, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] za žalovanou byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby. 6. Po právní stránce soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o zápůjčce uzavřenou společností [právnická osoba] jako podnikatelkou v rámci podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na uzavřenou smlouvu nejen ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o zápůjčce, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 7. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 8. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto