18 C 256/2022-24 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 940,88 Kč s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení s odůvodněním, že mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal dne [datum]. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený v úvěrové smlouvě úvěr 70 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající z úvěrové smlouvy, především svůj závazek řádně splácet poskytnutý úvěr, došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru oznámením ze dne [datum]. Žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni tzv. novou jistinu úvěru skládající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru v celkové částce 82 273,14 Kč. Žalovaný se v úvěrové smlouvě zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení. Jelikož žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně neplnil, bylo ze strany žalobkyně zahájeno soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2020, č. j. 127 C 36/2019-32. Tímto rozsudkem byl žalovaný zavázán uhradit žalobkyni mj. částku představující smluvní pokuty ve výši 998 Kč a 21 061,12 Kč. [příjmení] ve výši 21 061,12 Kč představovala smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 82 273,14 Kč za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru za období do [datum]. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru však trvalo i po datu [datum]. Žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období, tj. smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 82 273,14 Kč od [datum] do [datum]. Žalobkyně limituje požadovanou smluvní pokutu na částku ve výši 12 940,88 Kč. 2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil. 3. K ústnímu jednání konanému dne [datum] se bez omluvy nedostavil řádně a včas předvolaný žalovaný. Soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného. 4. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne [datum] žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru. Žalovaný byl ve smlouvě označen svým jménem a příjmením, rodným číslem, adresou trvalého bydliště a adresou pro doručování. Žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr 70 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky běžícími od poskytnutí peněžních prostředků v 36 měsíčních splátkách po 5 256 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 120,40 % ročně. Žalovaný smlouvu podepsal dne [datum]. Součástí úvěrové smlouvy bylo ujednání, podle kterého vzniká klientovi povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení, jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru (zjištěno ze Smlouvy o úvěru [číslo]). Z listiny Hodnocení klienta soud zjistil, že zde uvedený pravidelný čistý měsíční příjem klienta ze zaměstnání činil 18 000 Kč. Na výdaje žalovaného byla započtena částka životního minima ve výši 3 410 Kč a náklady na bydlení (nájemné, inkaso) ve výši 2 400 Kč. V doplňujících údajích byly uvedeny informace o rodinném stavu žalovaného, o zaměstnavateli, o dosaženém vzdělání a o formě bydlení. Z listiny Výpis NRKI soud zjistil, že žalovaný byl hodnocen kódem 14 – klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti. Z listiny Výpis záznamů z registru [příjmení] soud zjistil, že v tomto registru nemá žalovaný žádný záznam. Z Pracovní smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán u zaměstnavatele [jméno] [příjmení], [IČO] na pozici zedník-údržbář, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Z Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne [datum] soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za období od [datum] do [datum] činil 18 232 Kč. Z výplatního lístku za únor 2018 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného činil 18 214 Kč. Z výplatního lístku za březen 2018 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného činil 18 224 Kč. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru [číslo] vyzvala jej k uhrazení částky 83 671 Kč (zjištěno z Oznámení). Dne [datum] žalobkyně odeslala žalovanému na adresu uvedenou v úvěrové smlouvě předžalobní výzvu, jíž žalovaného vyzvala k úhradě smluvní pokuty ve výši 12 940,88 Kč nejpozději do 15 dnů od odeslání této výzvy (zjištěno z Předžalobní výzvy ve spojení s Podacím archem). Z Rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2020, č. j. 127 C 36/2019-32, soud zjistil, že žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni mj. částku 21 061,12 Kč, která představuje část požadované smluvní pokuty dle bodu 6.5 úvěrové smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou v kapitalizované výši 21 061,12 Kč, a to od [datum] do [datum]. Soud v této věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání. 5. Zjištěný závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným soud právně kvalifikuje podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.), upravujících smlouvu o úvěru, protože zjištěná smlouva obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu. Dále je třeba zdůraznit, že zatímco žalobkyně podniká mimo jiné v oblasti poskytování úvěrů a smlouvu nepochybně uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, tak žalovaný na rozdíl od žalobkyně smlouvu v postavení podnikatele neuzavíral, a proto je třeba na smluvní vztah aplikovat také ustanovení spotřebitelského práva, zejména zákon číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále také jen ZoSÚ). 6. Podle § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 3 písm. c) ZoSÚ je posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, byla v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvovala tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonform