40 C 149/2023-37 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 3. 1. 2023 ve znění doplnění ze dne 16. 6. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 65 341,21 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 1. 2020 mezi společností [právnická osoba], [anonymizováno 8 slov] [číslo], [země], jako původním věřitelem a společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovaným prostřednictvím svých webových stránek [webová adresa] dne 27. 1. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru. Původní věřitel poskytl žalovanému v období od 27. 1. 2021 do 23. 11. 2021 finanční prostředky v různé výši, které žalovaný čerpal pod variabilním symbolem [číslo] na svůj účet [bankovní účet], na účet [bankovní účet] a na účet [bankovní účet]. Žalovaný po dobu trvání úvěru čerpal finanční prostředka ve výši 81 127 Kč. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky nejpozději dne 27. 8. 2022. K tomuto dni žalovaný dlužil částku 65 341,21 Kč, která sestává z neuhrazeného úvěru ve výši 39 999,12 Kč, účelně vynaložených nákladů 250 Kč dle čl. VI. bod 1. smlouvy a úroků za období čerpání 24 592,09 Kč. Do postoupení pohledávky žalovaný uhradil částku v celkové výši 70 133,63 Kč. V případě, že by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, žalobkyně navrhla, aby soud nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. K jednání se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast omluvila. Soud proto jednal v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), v nepřítomnosti účastníků. 4. Soud provedl k důkazu všechny listiny předložené žalobkyní. 5. Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že jako věřitel je v této smlouvě označena společnost [právnická osoba] a jako klient [celé jméno žalovaného], identifikovaný svým rodným číslem a adresou trvalého bydliště, dále je uvedeno jeho telefonního číslo a emailová adresa. Touto smlouvou se věřitel zavazuje poskytnout klientovi úvěr do výše úvěrového limitu 80 000 Kč a klient se zavazuje poskytnuté prostředky splatit spolu s úrokem 10,50 % měsíčně a platit věřiteli další smlouvou sjednané poplatky. Předložená smlouva je datována dne 27. 1. 2021 a není podepsána žádnou smluvní stranou. Základní informace o poskytovaném úvěru byly shrnuty v listině Standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z předložené listiny Loan application info soud zjistil, že číslo žádosti je [číslo], referenční [číslo] datum podání žádosti 23. 11. 2021 15:32:45, požadovaná částka 7 627 Kč, jako žadatel je uveden [celé jméno žalovaného] [právnická osoba] poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 81 127 Kč, a to dne 27. 1. 2021 částku 40 000 Kč, dne 29. 3. 2021 částku 500 Kč, 27. 8. 2021 částku 25 000 Kč, 14. 10. 2021 částku 8 000 Kč a 23. 11. 2021 částku 7 627 Kč. Tuto skutečnost vzal soud za prokázanou z i Platební historie ve spojení se sdělením [právnická osoba], sdělením [právnická osoba] a sdělením [právnická osoba] Žalovaný uhradil na svůj dluh částku v celkové výši 70 133,63 Kč (zjištěno z Platební historie). Z platební informace bylo zjištěno, že ke dni 27. 8. 2022 věřitel evidoval vůči žalovanému dluh v celkové výši 65 617,37 Kč. Dne 22. 9. 2022 právní zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní výzvu, v níž jej vyzval k úhradě dlužné částky spolu s náklady zastoupení v celkové výši 80 006,21 Kč do tří dnů. V řízení nebylo prokázáno doučení této výzvy do dispozice žalovaného (zjištěno z Předžalobní výzvy a Podacího lístku ve spojení se sledováním zásilky). 6. Žádná skutková zjištění soud nečinil z Obchodních podmínek, neboť tato by byla s ohledem na níže uvedené právní hodnocení nadbytečná. 7. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud zato, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] za žalovaným byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby. Tuto skutečnost vzal soud za prokázanou ze Smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s Oznámením o postoupení pohledávky ve spojení s podacím lístkem. 8. Po právní stránce soud zhodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou společností [právnická osoba] jako podnikatelkou v rámci podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na předmětnou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 9. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 10. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. 13. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015