Okresní soud v Ostravě 59 C 125/2026-32 – Náklady řízení

Žalobou doručenou soudu dne 11. 3. 2026 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 383,91 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný uzavřel dne 16. 6. 2025 s žalobkyní smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, . Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 27 500 Kč. Žalovaný měl úvěr splatit formou pravidelných měsíčních splátek po 1 375 Kč. Žalovaný však nedodržel podmínky smlouvy, když nehradil sjednané splátky řádně a včas, dostal se tak do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 11. 2025, což bylo důvodem zesplatnění všech zbývajících závazků, a to oznámením ze dne 21. 2. 2026. Žalobkyně se tak domáhá úhrady jistiny dluhu ve výši 27 302, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 903,89 Kč, částky 1 000 Kč představující náklady na upomínání a zákonného úroku z prodlení. Žalovaný byl k uhrazení dlužné částky upomenut předžalobní výzvou ze dne 21. 2. 2026.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud jednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného, přičemž žalobkyně svou neúčast omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti.4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázáno- ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným dne 16. 6. 2025 vč. potvrzení o jejím podpisu a listinou označenou jako předsmluvní informace vzal soud za prokázané, že účastníci řízení uzavřeli dne 16. 6. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 27 500 Kč. Ujednán byl úrok ve výši 57,99 % ročně (RPSN 76,18 %). Žalovaný měl úvěr splácet formou pravidelných měsíčních splátek po 1 375 Kč. Dle příloh této smlouvy vzal soud za prokázané, že žalobkyně provedla před uzavřením smlouvy interní scoring žalovaného. Žalovaný k tomuto uvedl, že jeho příjmy jsou 65 000 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí částku 5 000 Kč měsíčně, náklady domácnosti 5 000 Kč a současně, že žalobkyně počítala s pravidelnými měsíčními náklady žalovaného na sázení a hazard ve výši 4 400 Kč a s dalšími finančními závazky žalovaného;- z potvrzení o platbě ze dne 17. 6. 2025 a sdělení , právnická osoba, . ze dne 28. 5. 2026, že žalobkyně dne 17. 6. 2025 zaslala žalovanému z účtu , č. účtu, na účet žalovaného č. , č. účtu, částku 27 500 Kč;- z předžalobní výzva ze dne 21. 2. 2026 vč. potvrzení o odeslání ze dne 21. 2. 2026, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky zástupcem žalobkyně v celkové výši 37 945,89 Kč do 7. 3. 2026, výzva byla dne 21. 2. 2026 zaslána žalovanému.5. Pokud soud provedl další důkazy, z nichž nevycházel, bylo to z toho důvodu, že z nich nezjistil žádné (další) skutečnosti, které by měly význam pro jeho rozhodnutí s ohledem na níže prezentovaný závěr.6. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně ověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, když úvěruschopnost žalovaného prakticky vůbec nezkoumala. Poskytovatel úvěru je povinen důkladně zkoumat příjmy i výdaje žadatele o úvěr tak, že si od žadatele vyžádá podklady k řádnému posouzení jeho schopnosti úvěr splácet. Žalobkyně v řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumala, z předložených listin však vyplývá, že provedla pouze interní scoring, na základě kterého pak učinila závěr o úvěruschopnosti žalovaného. Takový postup při uzavírání úvěrové smlouvy se spotřebitelem není v souladu se zákonem. Poskytovatel úvěru je povinen vyžádat si od žadatele o úvěr podklady prokazující jeho tvrzení o svých majetkových poměrech. Těmito důkazy mohou být např. výplatní pásky, výpisy z bankovních účtů, a naopak co se týká výdajů např. nájemní smlouva či vyúčtování za jednotlivé měsíční výdaje. Soudu předložené listiny neobsahují žádné konkrétní informace, na základě kterých by bylo možné učinit závěr o pravidelném hospodaření žalovaného. Naopak dokonce položky interního scoringu žalobkyně je patrné, že žalobkyně pracovala s tím, že žalovaný vynakládá nemalé finanční prostředky měsíčně na sázky a hazard a má další finanční závazky. I přesto si žalobkyně od žalovaného nevyžádala žádné doplňující podklady. Soud byl připraven v souvislosti s uvedeným žalobkyni vyzvat k doplnění důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti a poučit ji podle § 118a odst. 3 o. s. ř., žalobkyně se však svou dobrovolnou neúčastí u jednání konaného dne 10. 7. 2026 připravila o možnost tohoto poučení.7. S ohledem na výše uvedené tedy soud uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí; proto nezbývá, než dospět k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 16. 6. 2025 pro rozpor se zákonem, kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu.8. Po právní stránce posoudil soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jako vztah ze smlouvy o úvěru, která však nebyla uzavřena platně. Zatímco žalobkyně uzavírala smlouvu jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, tak žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele. S ohledem na obsah smlouvy, kterým je poskytnutí úvěru podnikatelem spotřebiteli, je třeba na závazkový vztah aplikovat také ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „z. s. ú.“). Podle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. je věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná dle § 87 z. s. ú. Požadavek na posouzení úvěruschopnosti má v první řadě chránit nikoliv poskytovatele úvěru, ale spotřebitele; soud se pak ztotožňuje s názorem Krajského soudu v , adresa, , že k neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je třeba přihlédnout z úřední povinnosti, a to i v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 14. března 2018, sp. zn. , spisová značka, , ale též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Smlouva je již jen z tohoto důvodu absolutně neplatná. Z výše uvedených důvodů soud vyhodnotil uzavřenou úvěrovou smlouvu jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. pro rozpor s ustanoveními § 86 a 87 z. s. ú.9. Právním následkem absolutní neplatnosti smlouvy dle ustanovení § 2991 a § 2993 o. z. je povinnost stran vrátit si vše, co podle smlouvy dostaly. Dle sdělení žalobkyně v žalobě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 27 500 Kč. Žalovaný se přijetím této částky bezdůvodně obohatil ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., pročež je povinen vrátit to, oč se obohatil. Dle sdělení žalobkyně žalovaný uhradil celkem , hodnota, splátky po 1 375 Kč, celkem tedy částku 5 500 Kč. Žalovaný je tak povinen žalobkyni uhradit z titulu bezdůvodného obohacení zbývající částku ve výši 22 000 Kč.10. Vzhledem k tomu, že žalovaný se dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku, žalobkyně má rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. za dobu od 8. 3. 2026 do zaplacení. Splatnost nebyla sjednána (s ohledem na absenci platně uzavřené smlouvy), žalovaný tak byl podle 1958 odst. 2 o. z. povinen dlužnou částku zaplatit k výzvě žalobkyně. Žalovaný byl prokazatelně vyzván k úhradě dne 21. 2. 2026, přičemž výzva mu byla ve smyslu § 573 o. z. doručena dne 25. 2. 2026. S ohledem na uvedenou lhůtu byl pak povinen plnit do 7. 3. 2026. Lze tedy shrnout, že od 8. 3. 2026 je žalovaný v prodlení s úhradou dlužné částky. Úrok z prodlení byl soudem přiznán v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s tím, že jeho výše činila (v první polovině roku 2025) 11,50 %.11. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyplývá z poměru procesního (ne)úspěchu žalobkyně a žalované. Žalobkyně se domáhala původně zaplacení celkem částky 33 516 Kč (úrok z prodlení byl kapitalizován ke dni rozhodnutí soudu), úspěšná byla co do částky 22 866 Kč, celkový úspěch žalobkyně tak představuje 68 % a neúspěch 32 %. Na náhradě nákladů řízení tak soud žalobkyni přiznal 36 % nákladů řízení, které jí vznikly. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek (po doplacení) ve výši 1 615 Kč, odměna zástupce za 3 úkony právní služby po 400 Kč (za přípravu a převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis žaloby) dle § 11 odst. 1 ve spojení s § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhláška“), ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. 1 200 Kč, dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (tj. 3 x 100 Kč) dle § 14b odst. 6 písm. a) vyhlášky, tedy 3 115 Kč z níž náleží žalobkyni 36 %, což představuje částku 1 121,40 Kč, jíž je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.12. Dlužnou částku včetně příslušenství byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř