62 C 210/2025-37 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u soudu 25. 3. 2025 po žalovaném zaplacení částky 47 696,90 Kč s příslušenstvím. Své podání odůvodnila tím, že 7. 6. 2024 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, -, Anonymizováno, č. , hodnota, na základě, které poskytla žalovanému úvěr/úvěrový limit, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 581 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 30 dnů. Jelikož žalovaný přes tuto výzvu neuhradil svůj dluh, rozhodla se žalobkyně v souladu se smlouvou přistoupit k odstoupení od smlouvy dopisem. V souladu se smlouvou je odstoupení doručeno nejpozději uplynutím 10 dnů ode dne odeslání zásilky. Žalobkyně považuje pohledávku za splatnou k 29. 11. 2024. Žalovaný je dle smlouvy povinen zaplatit částku 51 472,80 Kč, která se sestává z jistiny 44 085 Kč, smluvních poplatků ve výši 3 611,90 Kč, smluvního úroku z jistiny ve výši 3 775,90 Kč. Žalobkyně dále požaduje úhradu úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 11. 2. 2025 do zaplacení z částky 44 085 Kč. Pro vyloučení pochybností žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy o úvěru důkladně posoudila úvěruschopnost žalovaného, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Na základě výše uvedeného měla žalobkyně za to, že žalovaný byl schopen úvěr splatit. Žalobkyně zaslala žalovanému 13. 2. 2025 předžalobní výzvu k úhradě dluhu.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Z provedených důkazů soud zjistil následující:4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, -, Anonymizováno, z 7. 6. 2024 soud zjistil skutečnosti odpovídající žalobní narací. Obsah úvěrové smlouvy odpovídá žalobním tvrzením. Žalobkyně uzavírala úvěrovou smlouvu jako podnikatelka poskytující spotřebitelské úvěry, žalovaný, označený jménem, příjmením, datem narození, rodným číslem, adresou jako fyzická osoba – spotřebitel. Jednalo se spotřebitelský úvěr s disponibilním úvěrovým limitem 50 000 Kč. Předmětem nákupu byl telefon za kupní cenu 44 085 Kč, která měla být zaplacena ve 48měsíčních splátkách po 1 360 Kč, měsíční platba pojistného 221 Kč, tj. 1 581 Kč měsíčně. Celková částka splatná činila 65 280 Kč a splatnost 1. splátky byla 15. 7. 2024.5. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru , Jméno žalobkyně, ., že totožnost klienta byla ověřena občanským průkazem a jeho identifikací na prodejně (na blízko), v registru SOLUS, CEE, CRIF, příjmy ze mzdy 26 000 Kč/měsíčně, výdaje – splátka úvěru 2 390 Kč/měsíčně a tyto údaje byly ověřeny z příslušných databází a registrů. Žalovaný byl shledán úvěruschopným.6. Z oznámení o odchozí platbě, že žalobkyně 10.6. 2024 uhradila na účet uvedený ve smlouvě částku 44 085 Kč.7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad, že žalovaný vyčerpal částku 44 085 Kč a ničeho neuhradil.8. Z výzvy k úhradě dluhu – předžalobní upomínky z 13. 2. 2025 vč. potvrzení o podání z 17. 2. 2025, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky 13. 2. 2025 ve lhůtě 7 dnů ode dne sepsání této výzvy, která byla žalovanému odeslána 17. 2. 2025.9. Z provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti odpovídající žalobní naraci, co se týče uzavření a textace smluv a čerpání jistiny žalovaným. Soud vzal též za prokázané, že žalovaný byl dopisem z 13. 2. 2025 vyzván k zaplacení dlužné částky, a to se lhůtou k plnění do 7 dnů ode dne sepsání výzvy. Soud neshledává důvodu se těmito zjištěními podrobně zabývat z důvodů uvedených níže, pro které vyhodnotil závazek mezi stranami jakožto závazek z bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně.10. V posuzované věci z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně posuzovala před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když při prověřování vycházela toliko z kusých údajů, uvedených žalovaným při uzavírání smlouvy, aniž by tyto byly jakýkoliv způsobem žalobkyní ověřeny. Příjmová stránka ověřování obsahovala kusé, zaokrouhlené a neověřené informace, výdajová stránka pak toliko tvrzení o tom, že měsíčně splácí jiný úvěr. Nepředložila soudu ani pracovní smlouvu, výplatní lístky, výměr nájemného, výpisy z účtu za relevantní období či jiné podklady, které by mohly sloužit ke skutečnému prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet.11. Po právní stránce posoudil soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jako vztah ze smlouvy o úvěru, který však nebyl uzavřen platně.12. Jak se podává ze skutkového závěru soudu, tak zatímco žalobkyně uzavírala smlouvu jako podnikatelka v rámci své podnikatelské činnosti, tak žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele. S ohledem na obsah smlouvy, kterým je poskytnutí úvěru podnikatelem spotřebiteli a výši úvěru 44 085 Kč, je třeba na závazkový vztah aplikovat také ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „z.s.ú.“). Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. je věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná dle § 87 z.s.ú. K této neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Požadavek na posouzení úvěruschopnosti má v první řadě chránit nikoliv poskytovatele úvěru, ale spotřebitele; soud se pak ztotožňuje s názorem svého Krajského soudu v Ostravě, že k neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je třeba přihlédnout z úřední povinnosti a to i v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března 2018, sp. zn. 8 Co 47/2018, ale též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).13. Za daných okolností žalobkyně neprokázala, že by schopnost žalovaného splácet úvěr dostatečně prověřovala. Je na žalobkyni, aby v řízení tvrdila a prokázala, že úvěruschopnost úvěrového dlužníka (zde žalovaného) s odbornou péčí posoudila. Žalobkyně při prověřování schopnosti splácet úvěr vyšla pouze z deklarací žalovaného co se jeho pravidelného příjmu týče, u jeho výdajů se spokojila s tvrzením, že má jen výdaje spojené se splátkou jiného úvěru a žádné další výdaje nemá.14. Z výše uvedených důvodů soud vyhodnotil uzavřenou úvěrovou smlouvu jako neplatnou ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor s § 86 a 87 z.s.ú. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží i bez návrhu, neboť se jedná o rozpor se zákonným ustanovením, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání, které je s ním v rozporu. Byl by popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z komunitárního práva nezastupitelný význam. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443).15. Právním následkem absolutní neplatnosti smlouvy podle § 2991 a § 2993 o. z. je povinnost stran vrátit si vše, co podle smlouvy dostali, což v projednávané věci znamená povinnost žalovaného vrátit žalobkyni poskytnuté plnění. Jak vyplývá ze skutkových závěrů soudu, žalovaný tuto povinnost nesplnil. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 44 085 Kč, který odpovídá zbytku dlužné jistiny, kterou žalovaný převzal. Zároveň soud dle § 1970 o. z. zavázal žalovaného k zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši od 28. 2. 2025 do zaplacení z přiznané části jistiny. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně před tímto datem vyzvala žalovaného k zaplacení, a to 13. 2. 2025 se sedmidenní lhůtou k plnění ode 13. 7. 2025. Od 28. 2. 2025 byl žalovaný v prodlení s plněním. Výši úroků z prodlení soud stanovil dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném ke dni počátku prodlení žalovaného. Ve zbytku soud ža