13 C 87/2022-133 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně doručila ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala zaplacení částky 163 573,43 Kč s příslušenstvím, s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 22. 8. 2021 smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 48 0000 Kč, přičemž celková částka, která měla být žalobkyni splacena, byla ve výši 149 472 Kč (z toho 101 472 Kč činily úroky) a se žalovaný se ji zavázal splatit v 72 splátkách po 2 076 Kč. Žalovaný nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení a tím došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná částka tak představuje dlužnou nesplacenou jistinu ve výši 47 368,62 Kč, zbývající část úroků ve výši 91 721,50 Kč, náklady na upomínku ve výši 800 Kč a smluvní pokutu ve výši 23 684,31 Kč, při zohlednění přeplatku 1 Kč. Dále uplatnila žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 71 852,93 Kč od 4. 5. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobkyně se z jednání řádně omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně. 4. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 22. 8.2021 mezi žalobkyní a žalovaným prostřednictvím komunikace na dálku, se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr 48 000 Kč, přičemž částka 8 000 Kč z úvěru byla započtena na náklady žalobkyně spojené s poskytnutím úvěru, částka 25 030 Kč byla použita na úhradu předchozího závazku žalovaného vůči žalobkyni a částka 13 370 Kč byla žalovanému vyplacena na bankovní účet žalovaného. Provedení plateb dle výše uvedené smlouvy bylo prokázáno detaily pohybu u [anonymizováno] banky a potvrzením o vyplacení úvěru. Žalovaný se tak na základě smlouvy zavázal uhradit žalobkyni celkem částku 149 472 Kč (z toho 101 472 Kč činili úroky 48 000 Kč jistina) v 72 splátkách po 2 076 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 49 % p. a. Z dotazníku k posouzení bonity, který je součástí smlouvy, vyplynulo, že žalovaný má průměrný měsíční příjem ve výši 24 047 Kč, je zaměstnaný u [právnická osoba] s. r. o. a jeho náklady na bydlení jsou ve výši 3 000 Kč měsíčně. Z bankovních výpisů z účtu žalovaného vyplývá, že ke dni 4. 6. 2021 měl konečný zůstatek na bankovním účtu ve výši 53,81 Kč, ke dni 2. 7. 2021 ve výši 3 422,24 Kč a ke dni 6. 8. 2021 ve výši 111,28 Kč. Žalovaný na úhradu úvěru zaplatil částku 10 380 Kč. Následně od 15. 2. 2022 již splátky nehradil, na což byl žalobkyní upomínán, jak vyplývá z dopisů ze dne 20. 2. 2022 a 5. 3. 2022, v důsledku čehož vznikl dle smlouvy žalobkyni nárok na úhradu nákladů na upomínání za 1. upomínku ve výši 300 Kč a za 2. upomínku ve výši 500 Kč. Zesplatnění úvěru oznámila žalobkyně žalované dopisem ze dne 21. 3. 2022. 5. Soud vzal za prokázané, že žalovanému byl poskytnut úvěru 48 000 Kč, přičemž žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 101 472 Kč na úroku, který nebyl srozumitelně specifikován, a částku 9 600 Kč na náklady poskytnutí úvěru. Soud má tedy za prokázané, že došlo k uzavření předmětné smlouvy o úvěru, žalovaný plnil pouze částečně ve výši 10 380 Kč a dluh se stal splatným. 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. 7. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Dle § 580 odstavec 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel (osoba, která při uzavírání smlouvy nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti). 10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. 12. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Tento rozpor soud shledal ve výši úrokové sazby za poskytnutí úvěru, ve výši celkových nákladů za poskytnutí úvěru a v zejména chybném vyhodnocení bonity, v neprospěch žalovaného, při opakovaném poskytnutí úvěru. Ve smlouvě byly sjednány nepřiměřeně vysoké náklady úvěru, kdy úrok byl sjednán ve výši 101 472 Kč, což je 211 % jistiny. Z poskytnutého úvěru byla navíc částka 25 030 Kč ihned použita na úhradu předchozího závazku žalovaného vůči žalobkyni, z poskytnutého úvěru byla žalovanému vyplacena pouze částka 13 370 Kč, přičemž 9 600 Kč bylo ihned zaplaceno žalobkyni jako náklady na poskytnutí úvěru. Žalobkyně nezkoumala ani dostatečně úvěruschopnost žalovaného. Jeho příjmy se rovnaly každý měsíc téměř jeho výdajům. Náklady žalovaného na bydlení ve výši 3 000 Kč nebyly nijak doloženy ani prověřeny a dle názoru soudu je to částka absolutně neodpovídající realitě v době uzavření smlouvy. Soud dále poukazuje na to, že z úřední činnosti je mu známo, že žalovaný měl u zdejšího soudu již před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru řadu exekucí. V dané věci soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu Tz 26/2019, usnesení NS ČR sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 ze dne 21. 3. 2018. 13. S ohledem na uvedené proto soud posoudil nárok žalobkyně ve věci dle § 2991 občanského zákoníku, tedy jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného z důvodu neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni zbývající část na jistině ve výši 37 620 Kč včetně zákonných úroků z prodlení z této částky od 4. 5. 2022 (tedy dne následující po dni zesplatnění úvěru), když žalovaný se s úhradou dluhu dostal do prodlení, a to dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění určil soud třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl, a to s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017 sp. zn. 19 Co 73/2017, případně sp. zn. 30 Co 176/2017. 14. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a převážně úspěšně žalovanému žádné náklady nevznikly, resp. jejich náhradu nepožadoval.