11 C 42/2021-70 — Obvodní soud pro Prahu 1

<b>Žalobní tvrzení</b> 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení) z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního (daňového) a navazujícího soudního řízení ve věci správního deliktu podle zákona o účetnictví. 2. Žalobu odůvodnila tím, že Finanční úřad pro Karlovarský kraj, který s ní dne [datum] zahájil řízení o podezření z přestupku podle zákona o účetnictví, vydal dne 11. 8. 2017 rozhodnutí č.j. 704052/17/2407-60561-400677 s tím, že odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo Odvolacím finančním ředitelstvím zamítnuto rozhodnutím ze dne 15. 12. 2017, č.j. 53821/17/5200-11432-711778. Proti zamítavému rozhodnutí podala žalobkyně dne [datum] žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který žalobě nejprve vyhověl, a to rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č.j. 57 Af 5/2018-66. Poté, co byl vyhovující rozsudek Krajského soudu v Plzni Nejvyšším správním soudem zrušen, Krajský soud v Plzni žalobu rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č.j. 57 Af 5/2018-116 zamítl. Všechna předešlá nezrušená rozhodnutí byla nakonec zrušena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020, č.j. 10 Afs 72/2020-76. 3. Žalobkyně byla stíhána za přestupek, ačkoliv již v okamžiku zahájení řízení o něm již dávno zaniklo oprávnění státu jej dokončit. [ulice] prekluzivní lhůta počala plynout dne [datum] a skončila dne [datum] s tím, že Finanční úřad pro Karlovarský kraj zahájil řízení o přestupku až dne [datum]. Finanční úřad pro Karlovarský kraj vadně vyhodnotil délku prekluzivní lhůty a rizika pro něj plynoucí z nové právní úpravy přestupkového zákona, který byl přitom platný ode dne [datum]. Z přiloženého stanoviska Ministerstva vnitra plyne, že o nutnosti aplikovat roční prekluzivní lhůtu bylo Generální finanční ředitelství, které je nadřízeným orgánem Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, upozorněno Ministerstvem vnitra již dne [datum]. 4. Nejdůležitější příčinou nepřiměřené délky řízení je dle žalobkyně indolentní postup Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, který ke kontrole správnosti účetnictví žalobkyně za rok 2014 přistoupil až v roce 2017. Kdyby správní orgán přistoupil ke kontrole bezprostředně po skončení účetního období 2014, k nepřiměřené délce řízení by vůbec nedošlo, neboť k posouzení by byl dostatečný časový prostor. 5. Celkovou délku řízení o domnělém přestupku žalobkyně trvající 3 roky a 3 měsíce považuje za nepřiměřeně dlouhou. Proto se dne [datum] obrátila na Ministerstvo spravedlnosti se svým nárokem na přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., které její žádost postoupilo žalované. Žalovaná její žádosti o poskytnutí zadostiučinění nevyhověla s tím, že bylo nutné se vypořádat se změnami právní úpravy a že co do počtu vydaných rozhodnutí a učiněných podání ve věci nelze celkovou délku řízení pokládat za nepřiměřeně dlouhou. 6. Zadostiučinění v celkové výši 63 900 Kč odvodila žalobkyně od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp.zn. Cpjn 206/2010, vycházela přitom ze středních hodnot možných částek daných tímto stanoviskem, a to s ohledem na význam předmětu řízení, který hodnotí jako nadstandardní, neboť dle ustálené judikatury ESLP má být věnována zvýšená pozornost zejména věcem trestním (v daném případě trestně-správním). Za první dva roky požaduje zadostiučinění ve výši 16 500 Kč, za další rok 16 500 Kč a za zbývající tři měsíce 3x 1 250 Kč. Takto vypočtené zadostiučinění požaduje navýšit o 20% za to, že řízení před soudy bylo zatíženo mimořádným průtahem, neboť běžná lhůta pro vyřízení žaloby činí dle názoru Nejvyššího správního soudu 6 měsíců až jeden rok. Odkázala přitom mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2015, č.j. 16 Kss 1/2015, a ze dne 8. 12. 2016, č.j. 16 Kss 3/2016. 7. Její nemajetková újma se podle shora uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu předpokládá a nestíhá jí povinnost prokazovat její existenci, neboť řízení o přestupku je pod ochranou čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod s tím, že privilegovaný charakter řízení je dán jeho trestní povahou, kterou žalovaná nezpochybňuje. <b>[příjmení] žalované</b> 8. Žalovaná naproti tomu požadovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobou uplatněný nárok pokládá za nedůvodný. 9. Na svoji obranu uvedla, že předmětné správní řízení bylo zahájeno před nabytím účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, který redefinoval úpravu prekluzivních dob. 10. V daném případě došlo k vydání prvostupňového rozhodnutí o uložení pokuty ve lhůtě 58 dnů, tedy v zákonem předvídané lhůtě pro složitější řízení, přičemž o složitosti případu svědčí i jednání žalobkyně, která v průběhu řízení uskutečnila vícero podání (odvolání ze dne [datum] proti oznámení o zahájení řízení, podání nazvané„ Liberace“ ze dne [datum], kterým žalobkyně odmítla odpovědnost za přestupek, vyjádření k výsledku kontrolního zjištění a návrh na doplnění dokazování ze dne [datum], doplnění vyjádření k výsledku kontrolního zjištění a návrh na doplnění dokazování ze dne [datum]) vyžadující delší časový prostor pro vyhodnocení a dopad do řízení ve světle potřeby úplného zjištění stavu věci. Předmětnou věc považovala žalobkyně především po právní stránce za nadstandardně složitou, která se vymyká běžným případům porušení povinností podle zákona o účetnictví, o čemž vypovídá mimo jiné již samotný rozsah obou vydaných správních rozhodnutí. 11. V řízení vedeném před správními orgány došlo pouze ve dvou případech k 11 dennímu překročení zákonem stanovené lhůty pro úkon (spis se stanoviskem správního orgánu byl odvolacímu orgánu předložen [datum] namísto [datum] a kdy odvolací orgán vydal rozhodnutí dne [datum] namísto [datum]), což nemohlo mít prakticky žádný vliv na celkovou délku řízení, přičemž ani sama žalobkyně na toto prodlení neupozorňovala a neusilovala o odstranění této dílčí nečinnosti. Dopad těchto dílčích nepatrných průtahů do osobní sféry žalobkyně proto pokládá žalovaná za nízký. Žalobkyně ani v podaném uplatnění proti této dvojici drobného nedodržení zákonných lhůt nebrojí, ani blíže nespecifikuje příčinnou souvislost mezi nimi a tvrzenou nemajetkovou újmou. K této dvojici překročení zákonných lhůt došlo nikoliv v důsledku liknavosti správních orgánů, ale především zvýšenou právní složitostí. 12. S názorem žalobkyně na paušálně definovanou běžnou délku řízení 6 měsíců až 1 rok se žalovaná neztotožnila, a to s ohledem na celou řadu individuálních okolností, kterými jsou nadána v různých věcech vedená soudní řízení. Délka jednotlivých částí předmětného soudního řízení správního se uváděnému rozmezí nevymyká, neboť první rozsudek Krajského soudu v Plzni byl vydán necelý rok od podání žaloby, první rozsudek Nejvyššího správního soudu byl vydán méně než 4 měsíce od podání kasační stížnosti, druhý rozsudek Krajského soudu v Plzni byl vydán necelých 7 měsíců po tomto zásahu a druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu byl vydán necelých 7 měsíců od podání kasační stížnosti. Rozhodování v rámci soudního řízení správního pokládá žalovaná naopak za nadprůměrné. 13. K právní složitosti věci žalovaná uvedla, že orgány veřejné moci se musely vypořádat s otázkou několika v mezidobí nastalých změn aplikované právní úpravy, nevyjímaje nabytí účinnosti zákona o odpovědnosti a dalších s ním souvisejících předpisů, představujících tzv. reformu správního trestání. Právní složitost a délku, jakož i celkový výsledek předmětného řízení, ovlivnila též celková derogace § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky v důsledku vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. Pl. ÚS 15/19, a ze dne [datum], sp.zn. Pl. ÚS 4/20, kdy Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2020, č.j. 10 Afs 72/2020-76, uvedl, že tato změna pozitivního práva byla zcela zásadní okolností pro výslednou kasaci jak v pořadí druhého rozsudku Krajského soudu v Plzni, tak obou ve správním soudnictví přezkoumávaných rozhodnutí. Důvodem pro zrušení obou ve věci vydaných správních rozhodnutí nebylo pochybení správních orgánů při aplikaci relevantní právní úpravy, ale jí následně nastalá zásadní změna oproti stavu, v němž byly správní orgány povinny tuto právní úpravu aplikovat. 14. Žalovaná dále uvedla, že ani význam předmětu řízení pro žalobkyni nelze vnímat jako nadstandardní. Žalobkyně žádným způsobem neuvedla, jakým způsobem a v jakém rozsahu mohl výsledek vedeného řízení zasáhnout do její osobní a rodinné sféry, či jak a v jakém rozsahu mohlo být ovlivněno její podnikání. Pouhá skutečnost, že ve věci žalobkyně bylo rozhodováno o její vině za spáchání přestupku a o uložení trestu, bez dalšího privilegovaný charakter řízení nezakládá. [jméno] žalobkyně v průběhu předmětného řízení žádnou zvláštní snahu o co nejrychlejší skončení věci neprojevovala a tedy jeho význam jako zvýšený nevnímala. Žalobkyně sice podala žádost na učinění opatření proti nečinnosti, jímž reagovala na vydání usn