13 C 251/2019-46 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí ukládajícího žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 110.000 Kč, tedy odškodnit žalobkyni nemajetkovou újmu, která žalobkyni vznikla„ nesprávným rozhodováním a nesprávným postupem správce daně“. Konkrétně žalobkyně popsala, že Finanční úřad pro Karlovarský kraj vydal dne [datum] celkem pět zajišťovacích příkazů podle ust. § 167 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve spojení s ust. § 103 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (č.j. 618815/15/2407-00540-401543, č.j. 618817/15/2407-00540-401543, č.j. 618810/15/2407-00540-401543, č.j. 618798/15/2407-00540-401543 a č.j. 618811/15/2407-00540-401543). Proti těmto rozhodnutím brojila žalobkyně odvoláním, které bylo Odvolacím finančním ředitelstvím rozhodnutím ze dne 21. 7. 2015, č.j. 23323/15/5100-41453-706611 zamítnuto a napadená rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj byla potvrzena. Žalobkyně se dále bránila žalobou proti rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 21. 7. 2015, č.j. 23323/15/5100-41453-706611. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2016, č.j. 30Af 27/2015-50 byla žaloba žalobkyně proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 7. 2015, č.j. 23323/15/5100-41453-706611 zamítnuta. Nejvyšší správní soud, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně, rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č.j. 7 Afs 194/2016-30 zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2016, č.j. 30Af 27/2015-50, a zrušil i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 7. 2015, č.j. 23323/15/5100-41453-706611. Věc byla vrácena k dalšímu řízení„ žalovanému“. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 19. 1. 2017, č.j. 2914/17/5100-41453-711400 opětovně zamítlo odvolání žalobkyně a opětovně potvrdilo zajišťovací příkazy. Krajský soud v Plzni, rozhodující o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 1. 2017, č.j. 2914/17/5100-41453-711400, rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č.j. 30 Af 16/2017-64, který byl právnímu zástupci žalobkyně doručen dne [datum], rozhodl o zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 1. 2017, č.j. 2914/17/5100- 41453-711400 a shora specifikovaných zajišťovacích příkazů, věc byla vrácena k dalšímu řízení„ žalovanému“. Žalobkyně poukázala na to, že podle názoru soudu došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z uvedeného žalobkyně usuzovala na nezákonnost shora citovaných zajišťovacích příkazů. Správce daně na základě zajišťovacích příkazů zahájil okamžitou daňovou exekuci na majetek žalobkyně, zablokoval finanční částku, která vícenásobně převyšovala částku údajně dlužné daně uvedenou v zajišťovacích příkazech.„ [příjmení] žalobkyně“ zrušila finanční garanci pro celní správu a žalobkyně ztratila postavení tzv. oprávněného příjemce. Došlo k prudkému poklesu tržeb a postupnému odchodu zaměstnanců. [ulice] činnost žalobkyně byla v oblasti obchodování s pohonnými hmotami zastavena. Žalobkyni vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění za újmu, a to ve výši 110.000 Kč, samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Přiměřenost zadostiučinění stanovila žalobkyně s přihlédnutím k míře poškození svého„ dobrého jména“ a své pověsti, kterou si žalobkyně budovala více než 20 let, ke vzniku nedůvěry odběratelů, ke vzniku nedůvěry k žalobkyni v bankovním a finančním sektoru, k výši nezákonně požadovaného zajištění úhrady daně z přidané hodnoty, ke vzniku nedůvěry zaměstnanců a ztrátě jejich motivace pro dobrou práci pro žalobkyni, ke zneužití práva správcem daně jako orgánem veřejné moci, kdy postupoval navenek formálně správně dle daňového řádu, ve skutečnosti se jeho postup při daňové exekuci opíral o nezákonně vydané zajišťovací příkazy. Žalobkyně rovněž poukazovala na to, že je třeba přihlédnout ke kritériím uvedeným v ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., aniž by však současně tvrdila porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, či porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobkyně uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu u Ministerstva financí, odškodněna však nebyla. 2. Co do tvrzení o vzniku nemajetkové újmy žalobkyně svá tvrzení rozvedla tak, že banky vlivem nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu ztratily„ ochotu podílet se na financování obchodů i normálního chodu firmy žalobkyně“. Žalobkyně, významný obchodník s pohonnými hmotami na celorepublikové úrovni, si své postavení na trhu budovala více než 25 let. V letech 2012 až 2014 ustálila žalobkyně svůj roční obrat na částce 0,5 miliardy Kč, v květnu 2015 došlo k zásahu finanční správy vydáním zajišťovacích příkazů a ve srovnání s rokem 2014 došlo ke snížení obratu žalobkyně o„ cca 200 mil. Kč“. Dalším ukazatelem zhoršení ekonomické situace byl objem provedených obchodů (v roce 2014 žalobkyně vystavila celkem [číslo] ks faktur na zboží, v roce 2015 to bylo [číslo] faktur, v roce 2016 to bylo [číslo] faktur, v roce 2017 to bylo [číslo] faktur a v roce 2018 na zboží prakticky žádná faktura). Velmi rychle a nekontrolovaně se rozšířila informace, že žalobkyně má velké potíže s finančním úřadem, s tím vznikla pomluva, že se žalobkyně dopustila daňových podvodů v rámci karuselových obchodů a další nepravdivé informace, které žalobkyni poškozovaly (především v tom, že dodavatelé, dříve dodávající žalobkyni na splátky, nově požadovali uhradit celou kupní cenu předem formou zálohy, řada stálých klientů žalobkyně postupně odcházela k jiným dodavatelům. Celkový zásah správce daně do finančních prostředků a toku peněz byl mnohem vyšší než zajištěných 6, 000.000 Kč, neboť žalobkyně musela zvýšit své ručení za kontokorent bankám o dalších 10, 000.000 Kč. Poškození dobrého jména se konkrétně projevilo v odlivu stávající klientely žalobkyně k jiným dodavatelům, neboť žalobkyně přestala být schopna poskytovat svým odběratelům nadstandardní podmínky pro obchodování. Dodavatelé odmítali dodávat zboží jinak než s předchozí zálohovou platbou kupní ceny, v letech 2016 a 2017 došlo k enormnímu nárůstu zálohových faktur na předfinancování nákupu zboží. [příjmení] doposud financující obchodní činnost žalobkyně vypověděly své smlouvy o kontokorentním financování a bankovní záruce za stávajících podmínek a byly ochotny pokračovat ve financování obchodů„ firmy“ za mnohem přísnějších podmínek s většími zárukami a mnohem více zavazujícími podmínkami úvěrování.„ Zakleknutí“ správce daně zasáhlo do obchodní sféry žalobkyně, ta přešla„ do útlumu“ a následné„ likvidace“. Příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené újmy vyvozuje žalobkyně z toho, že v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí a nesprávného úředního postupu správce daně došlo k tomu, že žalobkyně ihned získala pověst nedůvěryhodného podnikatele, který má problémy s daňovou správou. Následkem toho dodavatelé žalobkyně zpřísnili své podmínky, za nichž byli ochotni dodávat zboží žalobkyni, odběratelé výrazně omezili své objednávky a jejich platební morálka se výrazně zhoršila a část zaměstnanců dala výpověď a části zaměstnanců musela žalobkyně výpověď dát. To vše, spolu s výše popsaným postupem bank, vedlo nakonec k zániku podnikatelské činnosti žalobkyně. Pokud by daňová správa nevydala svá nezákonná rozhodnutí, žalobkyně by bezpochyby fungovala na trhu i nadále. 3. V průběhu řízení žalobkyně doplnila žalobní argumentaci o rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 8. 2020, č.j. 30340/20/5100-41453-711400, zrušující rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 17. 9. 2019, č.j. 860948/19/2407-50521-402678. Tímto rozhodnutím došlo k vyhovění námitce žalobkyně a bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyni náleží v souvislosti se zrušením zajišťovacích příkazů a v souvislosti s daňovou exekucí provedenou na jejich podkladě úrok z neoprávněného jednání správce daně dle ust. § 254 odst. 1 a 2 daňového řádu v celkové výši 5, 021.456 Kč. Odvolací finanční ředitelství ve svém rozhodnutí dospělo k závěru, že zamítnutí odvolání žalobkyně proti zajišťovacím příkazům rozhodnutím ze dne 19. 1. 2017, č.j. 291417/5100-41453-711400 představovalo ze strany odvolacího orgánu nesprávný úřední postup, nesprávným úředním postupem bylo již nedůsledné vypořádání odvolacích námitek v rozhodnutí ze dne 21. 7. 2015, č.j. 23323/15/5100-41453-706611. Podle žalobkyně tak„ na straně žalované“ došlo k nesprávnému úřednímu postupu. 4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že zajišťovací příkazy ze dne [datum] sice byly zrušeny, nikoliv však pro nezákonnost (přezkumem zákonnosti předpokladů pro vydání zajišťovacích příkazů se soud ve svém zrušovacím rozhodnutí nezabýval). Původní žalobní tvrzení k závažnosti a okolnostem vzniku nemajetkové újmy považovala žalovaná pro jejich obecnost za nedostatečná. Ve věci nejsou podle žalované splněny podmínky pro založení odpovědnosti státu za škodu, není dána existence nezákon