40 C 88/2021-127 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá vůči žalované zaplacení částky ve výši 170 000 Kč, jakožto peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o odstranění nedovoleně umístěné pevné překážky z veřejně přístupné účelové komunikace dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen,,zákon“). 2. Žaloba vychází z tvrzení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. 7/1, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 237 m2, jehož součástí je stavba [adresa] (stavba pro rodinnou rekreaci), pozemku parc. č. st. 7/2, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 36 m2, jehož součástí je stavba bez čp / č. ev. (jiná stavba), vše zapsáno na [list vlastnictví] v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], pro [katastrální uzemí]; a dále pozemku parc. [číslo] trvalý travní porost o výměře [výměra], pozemku parc. [číslo] trvalý travní porost o výměře [výměra], pozemku parc. [číslo] trvalý travní porost o výměře [výměra], pozemku parc. [číslo] trvalý travní porost o výměře [výměra], pozemku parc. [číslo] trvalý travní porost o výměře [výměra], vše zapsáno na [list vlastnictví] v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], pro [katastrální uzemí] (dále jen„ nemovitosti“). Žalobkyně po celou dobu svého vlastnictví užívala k příjezdu ke svým nemovitostem jedinou příjezdovou cestu k těmto účelům sloužící od nepaměti, a to veřejně přístupnou účelovou komunikaci vedoucí z [územní celek] mj. přes její pozemky parc. [číslo]. V roce 2014 na této příjezdové cestě vybudovali manželé [jméno] a Mgr. [jméno] [příjmení] překážku v podobě navážky zeminy. Dne [datum] žalobkyně spolu s dalšími dotčenými vlastníky (manželé [anonymizováno], prof. [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] klub [anonymizováno] [obec] z.s.) podali podnět k příslušnému silničnímu správnímu úřadu, kterým byl [stát. instituce], aby nařídil nepovolenou pevnou překážku odstranit (dále jen„ řízení o odstranění pevné překážky“). Ačkoli MÚ [obec] již dne [datum] rozhodl o povinnosti manželů [příjmení] odstranit pevnou překážku nedovoleně umístěnou na jejich pozemcích, v následném odvolacím řízení bylo zjištěno, že je nezbytné nejprve na dotčených pozemcích deklarovat existenci VPÚK, která zde od nepaměti fakticky existovala. Za účelem posouzení právní povahy cesty bylo zahájeno řízení o předběžné otázce o určení právního vztahu dle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), a hlavní řízení o odstranění pevné překážky bylo do zodpovězení předběžné otázky přerušeno (dále jen„ řízení o právní povaze cesty“). [ulice] řízení o odstranění pevné překážky právní povaze cesty trvalo neúměrně dlouho, když bylo zahájeno na základě podnětu žalobkyně z ledna 2014 a doposud nebylo pravomocně skončeno. Správní orgány v rámci tohoto řízení (jakož i v rámci vedlejšího řízení o právní povaze cesty) dlouhodobě, konstantně a vědomě (jak je patrné z obsahu správního spisu) obcházely procesní povinnosti, jež jim ukládá správní řád, nerespektovaly žádné zákonem stanovené lhůty k učinění jednotlivých úkonů ani závazný právní názor nadřízeného správního úřadu. Krajský úřad byl nucen na podnět účastníků řízení či z vlastní iniciativy učinit ve věci celkem sedmkrát opatření proti nečinnosti - prvním věc delegoval z MÚ [obec] na MÚ [obec], třemi dalšími postupně MÚ [obec] přikazoval rozhodnout ve stanovené lhůtě, pátým věc delegoval na MÚ [obec] a dvěma dalšími opět ukládal lhůtu k vydání rozhodnutí. Krajský úřad ve věci celkem osmkrát zrušil a dvakrát změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, namísto aby sám převzal iniciativu a věc atrahoval k dořešení jako správní orgán I. stupně. Žalobkyně spolu s ostatními účastníky řízení vyjma nespočtu telefonátů, nezbytných podání a drobnějších přípisů a cest podala k příslušným úřadům ve správním řízení ve snaze zabránit dalšímu nesprávnému úřednímu postupu celkem tři stížnosti proti postupu správního orgánu dle § 175 s. ř., šest žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 s. ř., pět odvolání proti správnímu rozhodnutí, dvě urgence výkonu rozhodnutí o předběžném opatření, dvě oznámení o nerespektování povinnosti uložené nadřízeným správním úřadem, jednu žalobu na nečinnost správního orgánu dle § 79 a násl. soudního řádu správního a jeden podnět veřejnému ochránci práv k přešetření postupu správních orgánů v předmětném řízení. Ze závěrečné zprávy ombudsmana plyne zcela jednoznačný závěr o pochybení správních úřadů v předmětném řízení. 3. Žalobkyně má za to, že na popisovaná správní řízení zcela dopadá Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 (dále jen„ Stanovisko“), když těmito řízeními bylo dotčeno vlastnické právo žalobkyně (přístup k nemovitostem v jejím vlastnictví). Neúměrně dlouhé řízení žalobkyni způsobilo nemajetkovou újmu, jejíž výši vyčísluje v souladu se závěry Stanoviska na částku 170 000 Kč, když k základní částce ve výši 20 000 Kč za rok (pro první dva roky snižuje tuto částku o polovinu) přičítá dalších 50%, když umístěním nedovolené pevné překážky na VPÚK existující od nepaměti došlo k absolutnímu zamezení přístupu motorovými i bezmotorovými vozidly k nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, vedením náročného správního řízení bylo značně zasaženo rovněž do majetkové sféry žalobkyně a do psychiky žalobkyně, které je přes 80 let a jež vede již osmým rokem„ boj s větrnými mlýny“ a zároveň je nucena dopravovat se do své nemovitosti pěšky včetně technického zajištění a zásobování nemovitosti, nehledě na značné riziko spojené s dopravní nedostupností nemovitosti pro složky integrovaného záchranného systému apod., přičemž současně ve věci tvrdí závažné pochybení správních úřadů, které nejenže ve věci nepostupovaly řádně, ale také úmyslně ignorovaly vykonatelná předběžná opatření v průběhu řízení manželům [příjmení] uložená. Samotné řízení o odstranění pevné překážky bylo ve smyslu § 44 odst. 1 správního řádu zahájeno doručením žádosti účastníků (včetně žalobkyně) o nařízení odstranění nedovolené pevné překážky z účelové komunikace věcně a místně příslušnému MÚ [obec], k němuž došlo dne [datum], a dosud nebylo pravomocně ukončeno, trvá tedy nejméně 8 let a 3 měsíce. Před podáním žaloby žalobkyně svůj nárok uplatnila u Ministerstva dopravy spravedlnosti dopisem ze dne [datum] Ministerstvo dopravy nárok žalobkyně odmítlo dopisem ze dne [datum]. 4. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že nárok uplatněný žalobou neuznává, a to ani zčásti. Žalovaná primárně konstatuje, že ve věci probíhala dvě samostatná řízení, která nelze směšovat do jednoho. Žalobkyně pak požaduje náhradu nemajetkové újmy jen za řízení o odstranění pevné překážky. Žalovaná dále nesouhlasí s názorem, že na toto řízení dopadá Stanovisko, neboť předmětem tohoto řízení je ochrana veřejného subjektivního práva (užívání veřejně přístupné cesty), které vzniká při splnění zákonných podmínek předem neurčenému okruhu uživatelů přímo ze zákona. Pokud Stanovisko na posuzovaný případ nedopadá, soud by se měl zabývat jednotlivými průtahy, které ovšem žalobkyně musí tvrdit, což nečiní. Pokud by soud dospěl k závěru, že na věc lze aplikovat čl. 6 Úmluvy, pak namítá, že předmětem správního řízení byla skutkově složitá věc, žalobkyně sama nemá v nemovitosti [parcelní číslo] trvalý pobyt, slouží pouze k rekreačním účelům. Žalovaná nesouhlasí s navýšením základní částky na 20 000 Kč za rok ani s dalším navýšením tak, jak je žalobkyní požadováno. 5. Vedlejší účastník [územní celek] nad [příjmení] ve svém vyjádření k žalobě uvedlo, že žalobkyně se měla ve věci především domáhat zřízení práva nezbytné cesty v civilním řízení, pokud se jí se sousedem nepodařilo dohodnout. Znepřístupnění původní cesty vedoucí přes pozemek ve vlastnictví manželů [příjmení] nemělo žádný zásadní vliv na provoz stavby [číslo]. Běžným osobním automobilem se po inkriminované cestě nebylo možno dostat ani před rokem 2014 a bylo nutno použít automobil terénního typu. Tento stav platí v zásadě dosud. 6. Vedlejší účastník [územní celek] ve svém vyjádření k žalobě uvedlo, že [stát. instituce] jako silniční správní úřad rozhodoval v řízení o určení právní povahy cesty, v řízení o odstranění pevné překážky nijak nefiguroval. Výsledkem řízení o určení právní povahy cesty je rozhodnutí deklaratorního charakteru, které nijak nekonstituuje práva ani povinnosti a nemá na existenci VÚPK, která vzniká při splnění předem definovaných znaků a při jejich ztrátě zaniká, žádný vliv (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20). Dle názoru vedlejšího účastníka tak nebyly splněny judikatorně vymezené podmínky použitelnosti čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“)