75 C 39/2022-88 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud uložil žalované zaplatit částku uvedenou ve výroku I. rozsudku včetně tam specifikovaného úroku z prodlení. Žalovaný nárok se dle žalobních tvrzení vztahoval k [anonymizována dvě slova] [číslo] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], kterou žalobkyně se žalovanou ve znění obchodních podmínek ŽP-VPP-DIM [číslo] (VPP) a ŽP-DPP-DIM [číslo] (DPP) uzavřely dne 23. 5. 2011. Žalobkyně v žalobě předestřela obsáhlé pojednání o tom, proč pojistná smlouva není v pořádku, kdy zejména poukázala na problematičnost bodu 1.6. a 1.7. DPP a 3.1 a 3.2. DPP (dotčená ujednání). Problém spatřovala v tom, že pojistná smlouva neobsahuje žádnou informaci o výši a způsobu stanovení rizikového pojistného, počátečních, správních a inkasních nákladů, a proto není smlouva v pořádku. Měla za to, že dotčená ujednání splňují aplikaci § 56 odst. 1 starého občanského zákoníku a dále a dále je třeba je označit za zneužívající ujednání ve smyslu směrnice 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993. Žalobkyně měla za to, že dotčená ujednání jsou neplatná (kdy ta uvedla v žalobě neplatnost ve smyslu směrnice, resp. ve smyslu § 55 a 56 OZ), a proto o náklady jimi předvídané nelze snižovat výši odkupného, jak žalovaná činila. Uvedla, že hradila žalované za dobu trvání pojištění pojistné v částce 131 509 Kč (98 měsíčních plateb x 1 000 Kč v období 25. 4. 2011 - 23. 7. 2019 a mimořádné pojistné 33 509 Kč) a žalovaná vyplatila žalobkyni mimořádný výběr ve výši 64 809 Kč a odkupné ve výši 21 888 Kč Touto žalobou žádala zaplacení rozdílu mezi celkově zaplaceným pojistným a vyplaceným plněním žalovanou, kdy v žalobě tvrdila, že žalovanou vyzvala k plnění předžalobní výzvou z 3. 2. 2022, která byla žalované doručena 10. 1. 2022. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Namítala, že žalobkyně fakticky tvrdí, že by se žalovaná měla bezdůvodně obohatit, avšak zjevně vědomě v žalobě výslovně nezmiňuje, že de facto žádá vydání bezdůvodného obohacení, a to proto, že si je vědoma, že nárok je již promlčen dle § 107 odst. 1 starého občanského zákoníku. Skutečnost, že i žalobkyně si je vědoma, že se jedná o bezdůvodné obohacení, je zřejmá jak z formulace odůvodnění žaloby samotné, tak i z výzvy žalobkyně k vydání bezdůvodného obohacení z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 4. 1. 2017, kterou žalovanou poprvé vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení. Následně pak žalobkyně sama podala návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem ze dne 16. 3. 2017, kterým se domáhala vydání bezdůvodného obohacení. Tento návrh byl následně vzat zpět. Následně pak žalobkyně žalovanou vyzývala k vydání bezdůvodného obohacení i začátkem roku 2022, konkrétně pak výzvou ze dne 5. 1. 2022, kterou již byla vyčíslena výše bezdůvodného obohacení na částku totožnou s částkou uplatněnou žalobou. Svou rétoriku, tedy že se nejedná o bezdůvodné obohacení, žalobkyně změnila až v rámci výzvy k doplacení odkupného ze dne 3. 2. 2022. Žalovaná uvedla, že tato taktika není na straně právního zástupce žalobkyně v obdobných řízeních ničím zvláštním, naopak se jedná o praxi zcela běžnou ze strany právního zástupce žalobkyně, kterou se snaží spory uměle prodlužovat. Žalovaná měla za to, že riziková složka i nákladová struktura pojistné smlouvy byla sjednána zcela určitě a plně v souladu s právními předpisy účinnými v době uzavření pojistné smlouvy, a že smlouva je v pořádku. Pokud by však soud dospěl k jinému závěru, měla by se věc posuzovat z hlediska bezdůvodného obohacení. Žalovaná pak namítla, že nárok uplatněný žalobou je promlčen, a to uplynutím subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 starého občanského zákoníku. Měla za to, že by se měl soud námitkou promlčení zabývat přednostně. Žalobkyně se o bezdůvodném obohacení mohla dozvědět již při uzavírání pojistné smlouvy, neb k tomuto okamžiku měla k dispozici veškeré informace, ze kterých by bylo možné neplatnost pojistné smlouvy dovodit. Po uzavření pojistné smlouvy žalovaná žalobkyni navíc informovala o vývoji pojistné smlouvy prostřednictvím výročních dopisů a informací k pojistné smlouvě. V návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10.5.2022 žalovaná uvedla, že vzhledem k tomu, že Ústavní soud v souzené věci apeloval na soudy, aby nepostupovaly formalisticky, kdy však upozornila na to, že Ústavní soud nevyloučil aplikaci dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, tak doplnila svou argumentaci ohledně okamžiku vědomosti žalobkyně o bezdůvodném obohacení. Nad rámec shora uvedené argumentace týkající se okamžiku vědomosti žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení žalovaná doplnila, že dne 21. 12. 2016 žalobkyni na její žádost zaslán dokument s informacemi k pojistné smlouvě, ze kterého je jasně zjistitelná výše zaplaceného pojištění, kapitálová hodnota pojištění a aktuální výše odkupného. Od roku 2017 pak měl výroční dopis formu Informace k pojistné smlouvě a obsahoval ještě podrobnější informace. Dále žalovaná upozornila na to, že žalobkyně měla prokazatelně pochybnost o pojistné smlouvě nejpozději dne 4. 1. 2017, kdy zplnomocnila žalobkyně původního právního zástupce, pana [příjmení] [jméno] [příjmení], pro účely zastupování v řízení týkajícím se vyslovení neplatnosti pojistné smlouvy, popřípadě vymáhání bezdůvodného obohacení. Dne 9. 2. 2017 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované první předžalobní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení a po nevyhovění této výzvě následně dne 16. 3. 2017 zahájila žalobkyně řízení před finančním arbitrem, které bylo dne 3. 5. 2019 na základě zpětvzetí návrhu žalobkyně zastaveno. Poté žalobkyně po dalších téměř dvou letech, dne 5. 1. 2022, zaslala žalované druhou předžalobní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení a následně dne 3. 2. 2022 další předžalobní výzvu, tentokrát ovšem mířící na doplacení odkupného v souladu s pojistnou smlouvou. Z výše uvedeného je nejen zřejmé, že si je žalobkyně plně vědoma toho, že se v předmětné věci jedná o bezdůvodné obohacení podléhající promlčení, ale že si je vědoma také toho, že jí požadované plnění je zcela promlčeno uplynutím subjektivní promlčecí lhůty. Žaloba byla podána dne 8. 3. 2022 a promlčená tedy musí být veškerá plnění uhrazená přede dnem 8.3.2020. Námitka promlčení, kterou žalovaná vznesla, není rozporná s dobrými mravy, přičemž tento závěr je ve skutkově a právně obdobných věcech judikaturní ustálen (srov. např. rozhodnutí zdejšího soudu 15 C 21/2019; 18 C 134/2019; 18 C 155/2019; 18 C 114/2019; 18 C 179/2019; 39 C 137/2019, ale i soudů vyšších stupňů, viz. např. rozhodnutí MS v [obec] 29 Co 515/2019 - potvrzeno NS (28 Cdo 2598/2020) i ÚS (III. ÚS 94/21), 29 Co 513/2018 – potvrzeno NS (32 Cdo 1201/2020) i ÚS (IV. ÚS 3551/20), 29 Co 19/2021 (březen 2021), 29 Co 127/2021 (květen 2021) etc. K souladu námitky promlčení žalované s dobrými mravy se vyjádřil i Ústavní soud ve výše citovaném nálezu ze dne 10. 5. 2022, kde uvedl, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy a dále doplnil, že:„ Stran rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud ústavněprávní pochybení obecných soudů neshledal; odůvodnění napadených rozhodnutí je v tomto ohledu srozumitelné a přesvědčivé, pročež na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje.“ Žalovaná upozorňovala na to, že jakákoli směrnice není přímo vykonatelná v členském státě a je nutné, aby ji každý členský stát náležitě implementoval do vnitrostátního práva, ať už formou novelizace právních předpisů či vtělení směrnice do textu zákona. Ustanovení § 107 odst. 2 SOZ nebylo na základě Směrnice nikdy změněno, a bylo zrušeno až zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Na základě ustanovení § 3028 odst. 3 tohoto zákona se režim promlčení práv na bezdůvodné obohacení řídí SOZ, a tedy i ustanovením § 107 SOZ. Jinými slovy pro potřeby tohoto řízení je § 107 SOZ stále součástí českého právního řádu a nelze jej bez dalšího ignorovat. I pokud by § 107 SOZ měl být v kontextu Směrnice v rozporu s unijním právem, stále je na rozdíl od Směrnice pro soud závazný a aplikovatelný. Případné vady implementace směrnice je nutné řešit na úrovni členských států, nikoli výkladem zákona, jak se snaží tvrdit žalobkyně. Doplnila, že ani žádná metodika ministerstva či jiného orgánu výkonné moci není relevantním právním předpisem a soud se jí ani nemůže řídit či ji upřednostnit před dikcí zákona. Eurokonformní výklad v podobě nastíněné žalobkyní, se navíc použije pouze v případě, že vnitrostátní předpis nelze vyložit v souladu s právním předpisem EU. Směrnice však byla do našeho právního řádu implementována, a to dokonce v přísnějším režimu, jak uvádí sama žalobkyně. Ustanovení SOZ tedy lze zcela jistě vyložit v souladu s právem EU. 3. Na to žalobkyně podáním ze dne 29. 9. 2022 reagovala tím, že uvedla, že námitka promlčení není důvodná, neb žalobkyně netvrdí a neprokazuje počátek běhu promlčecí lhůty, a proto neunáší ve vztahu k aplikaci subjektivní promlčecí lhůty břemeno tvrzení a důkazní. V souladu s právem EU pak nelze aplikovat objektivní promlčecí lhůtu. Namítala také rozpor námitky promlčení, kt