23 C 92/2019-152 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 16. 4. 2019, rozšířenou podáním došlým soudu dne 2. 4. 2020 (když změna žaloby spočívající v jejím rozšíření o částku 66 792 Kč s příslušenstvím v tomto podání byla pravomocně připuštěna usnesením zdejšího soudu ze dne 22. 3. 2021, č. j. [číslo jednací]), na žalované domáhala zaplacení nemajetkové újmy a náhrady škody, jež jí měly vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. [spisová značka], v němž byla stíhána pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, a v němž Okresní soud Plzeň – sever usnesením ze dne 12. 4. 2018 rozhodl o zastavení řízení podle § 231 odst. 1 trestního řádu z důvodu promlčení. Konkrétně se domáhala částky 80 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení, dále částky 100 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a konečně částky 66 792 Kč na náhradě škody vzniklé jí náklady vynaloženými na obhajobu v předmětné trestní věci. Předmětné trestní stíhání bylo zahájeno podáním návrhu na potrestání dne 4. 3. 2013, čemuž předcházelo sdělení podezření policejním orgánem dne 25. 2. 2013, a skončilo shora uvedeným usnesením ze dne 12. 4. 2018 o zastavení řízení. Zastavení řízení přitom předcházel rozsudek I. stupně, jímž byla žalobkyně obžaloby zcela zproštěna, avšak tento rozsudek byl následně k odvolání státního zástupce zrušen soudem odvolacím a věc byla soudu I. stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Předmětné trestní stíhání tak trvalo 5 let, což je podle žalobkyně dobou nepřiměřenou. Na zadostiučinění proto požadovala částku 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý další rok trvání řízení. Trestním řízením byla výrazně dotčena rodina žalobkyně a její nejbližší okolí v místě bydliště, když jako svědci údajného podvodného jednání žalobkyně byli vyslýcháni její syn a otec a nejbližší sousedé v obci [obec]. Předmět řízení se navíc velmi intenzivně dotýkal intimní sféry žalobkyně, když hlavním předmětem dokazování bylo, zda žila ve společné domácnosti se svědkem [příjmení] či nikoliv. Pokud jde o negativní vliv trestního řízení na její osobní sféru, uvedla dále, že velmi těžce nese výrok obsažený v odůvodnění zrušovacího usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], podle něhož je„ osobou se sklony k podvodnému jednání“. K požadavku na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu dále uvedla, že v případě, že by trestní stíhání nebylo, by tyto náklady vynaložit nemusela. V trestním řízení si zvolila obhájcem JUDr. [jméno] [jméno], advokáta, který ji zde v plném rozsahu zastupoval podle zákona o advokacii a trestního řádu. Jednotlivé úkony právní služby provedené v rámci této obhajoby pak v rozšíření žaloby ze dne 2. 4. 2020 konkrétně specifikovala s tím, že své právní služby jmenovaný advokát vyúčtoval vyúčtováním ze dne 9. 10. 2018. Vyúčtovanou částku ve výši 66 792 Kč mu žalobkyně uhradila v hotovosti dne 10. 10. 2018. Nárok na poskytnutí požadovaného zadostiučinění a náhrady škody žalobkyně uplatnila u Ministerstva spravedlnosti podáním ze dne 16. 10. 2018, avšak dne 30. 7. 2019 obdržela jeho stanovisko, jímž byl její požadavek v plném rozsahu odmítnut. 2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že žalobkyně u ní dne 16. 10. 2018 uplatnila z důvodů v žalobě popsaných nárok na poskytnutí náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“), v celkové výši 264 677 Kč, když mimo požadovala přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v celkové výši 180 000 Kč a dále náhradu nákladů obhajoby ve výši 66 792 Kč. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 29. 7. 2019, když žalovaná konstatovala, že v předmětném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak peněžité zadostiučinění žalobkyni nepřiznala s tím, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se v dané věci jeví jako dostačující náhrada. Stran nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a náhrady škody vzniklé úhradou nákladů obhajoby žalovaná neshledala existenci odpovědnostního titulu jako první podmínky odpovědnosti státu za škodu. Ve svém vyjádření dále podrobně rozvedla zjištění, která učinila z předmětného spisu Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn. [spisová značka], a zdůraznila, že řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudní soustavy po dobu 5 let a 1 měsíce, když soud I. stupně ve věci rozhodoval dvakrát a soud odvolací jedenkrát. Věc vykazovala jistou míru právní i skutkové složitosti. Žalobkyně se svým chováním na délce řízení nijak nepodílela. Žalovaná však zjistila průtah na straně Okresního soudu Plzeň – sever. Vzhledem k těmto zjištěním označila žalovaná celkovou délku řízení za nepřiměřenou, pročež konstatovala porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Pokud jde o žalobkyní tvrzené nezákonné trestní stíhání, žalovaná dále uvedla, že zde nelze shledat existenci odpovědnostního titulu – nezákonného rozhodnutí, neboť trestní stíhání skončilo pouze na základě promlčení trestního stíhání a samotné zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nárok na náhradu škody nezakládá. Dále dodala, že žalobkyně měla možnost proti usnesení o zastavení trestního stíhání podat stížnost, což však neučinila. V průběhu řízení pak žalovaná dále poukázala na skutečnost, že ve vztahu k žalobkyni probíhalo i další trestní řízení u Okresního soudu v Plzni – jih, kde došlo k pravomocnému odsouzení žalobkyně, a bylo by tak velmi obtížné rozlišovat, z jakého konkrétního trestního stíhání mohla žalobkyni vznikat újma. Ve vztahu k nepřiměřené délce řízení pak dále dodala, že zastavením trestního stíhání žalobkyně pro promlčení se žalobkyni dostalo benefitu právě z důvodu délky trvání tohoto řízení. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. 3. Soud vzal ze spisu Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn. [spisová značka] za prokázané, že: Policie ČR dne 25. 2. 2013 sdělila žalobkyni podezření z přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že v místě svého trvalého bydliště, ani jinde, jako žadatelka o dávky státní sociální podpory, a to přídavku na dítě a sociálního příplatku podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, úmyslně neuvedla úplný okruh společně posuzovaných osob pro stanovení nároku na dávky státní sociální podpory přídavek na dítě a sociální příplatek, kdy neuvedla, že v období od 1. 7. 2010 do 7. 4. 2011 s ní žil ve společné domácnosti její bývalý druh [jméno] [příjmení], který se finančně podílel na společném chodu domácnosti, přičemž na základě tohoto neoznámení za předpokladu okruhu společně posuzovaných osob v souladu se zákonem o státní sociální podpoře a zákona o životním a existenčním minimu a souvisejících předpisů, získala neoprávněně na vyplacených dávkách státní sociální podpory za uvedené období celkem částku 17 477 Kč, čímž měla být Úřadu práce ČR způsobena škoda v uvedené výši. Dne 25. 2. 2013 byl proveden výslech žalobkyně, coby podezřelé. Z opisu evidence rejstříku trestů ze dne 14. 2. 2013, vyžádaného Policií ČR, plyne, že žalobkyně byla dne 1. 11. 2004 odsouzena Okresním soudem Plzeň – město za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 ve spojení s § 9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců se zkušební dobou do 7. 1. 2006, přičemž dne 7. 1. 2007 došlo k jejímu osvědčení. Dne 4. 3. 2013 byl státním zastupitelstvím u Okresního soudu Plzeň – sever (dále jen„ soud“) podán návrh na potrestání žalobkyně pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Soud dne 25. 3. 2013 vydal trestní příkaz, jímž byla žalobkyně uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku. Žalobkyně si dne 8. 4. 2013 proti trestnímu příkazu podala odpor, který podáním došlým soudu dne 27. 5. 2013 dále odůvodnila. Ve dnech 16. 7. 2013, 15. 10. 2013, 8. 4. 2014, 1. 7. 2014, 16. 9. 2014 a 4. 12. 2014 se konala hlavní líčení, při nichž bylo kromě žalobkyně vyslechnuto 11 svědků, včetně syna žalobkyně. Při hlavním líčení dne 4. 12. 2014 byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žalobkyně podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna návrhu na potrestání, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Dne 18. 12. 2014 si proti tomuto rozsudek podal odvolání státní zástupce a dne 7. 1. 2015 byla věc s odvoláním předložena Krajskému soudu v Plzni (dále jen„ odvolací soud“). Usnesením ze dne 19. 1. 2015 odvolací soud rozsudek soudu ze dne 4. 12. 2014 zrušil a věc mu vrátil k novému pr