37 C 235/2022-38 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Svojí žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky. Tvrdila přitom, že její aktivní legitimace je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba], [IČO]. Dále uvedla, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. 2. K tomu zdůraznila, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením dotčené smlouvy. Žalovaná byla dle žalobkyně dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka (žalované), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. K tomu žalobkyně odkázala na čl. 7 2. smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]. 3. Nashromážděné a ověřené údaje byly podle žalobkyně příslušným spolupracovníkem právní předchůdkyně žalobkyně odeslány do obchodního informačního systému, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil. Na základě odborného posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byla teprve s žalovanou uzavřena předmětná smlouva a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka. 4. V neposlední řadě žalobkyně zdůraznila, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 650 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 000 Kč. Podle žalobkyně žalovaná uhradila za celou dobu trvání smluvního vztahu částku 6000 Kč. 5. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila, k jednání se nedostavila, ač byla řádně předvolána, ani včas nepožádala z důležitého důvodu o odročení, proto soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) v její nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 6. Soud rovněž věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně. K tomu soud uvádí, že žalobkyně byla řádně a včas předvolána, avšak z účasti na jednání se omluvila a zároveň souhlasila s projednání věci v její nepřítomnosti. [příjmení] toho ovšem soud požádala, aby – shledá-li, že žalobkyní dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno - byla vyzvána soudem k jejich doplnění a jednání bylo odročeno. Soud přitom k podmíněné žádosti o odročení nepřihlédl, neboť se jednalo o podmíněný procesní úkon (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 28. 9. 1990, sp. zn. 2 Cz 38/90, nebo nověji rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 526/2013; srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 7. 4. 2022, č. j. 10 Afs 176/2020-58). Nadto nelze přehlédnout, že odročit jednání lze jenom z důležitého důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2839/2008). Podmíněnou žádost o odročení z důvodu hypotetické absence tvrzení či důkazních návrhů by bylo možné za důvodnou považovat pouze stěží. Konečně krom toho výzvu k doplnění tvrzení a důkazních návrhů dává soud zásadně na jednání (viz textace § 118a o. s. ř.). 7. Z důkazů provedených na jednání dne [datum] (in concreto ze smlouvy o postoupení pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávek, předžalobní upomínky, podacích lístků, smlouvy o úvěru [číslo] seznamu postoupených pohledávek), jakož i z nesporných tvrzení účastníků řízení má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč. Do okamžiku postoupení pohledávky pak žalovaná právní předchůdkyni plnila částku 6000 Kč. Žalobkyně zaslala žalované oznámení o postoupení pohledávky spojené s výzvou zaplacení částky 14 250 Kč dne [datum]. 8. S ohledem na shora uvedené se uvádí, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaná, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupovala v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“). 9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětných smluv), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Teprve s účinností od [datum] zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“. 12. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. 13. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [ulice] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„ Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C - [číslo] ( (právnická osoba) v. (jméno) (příjmení) a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno — v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěrusc