44 C 19/2021-182 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou podanou dne 31. 3. 2021 na žalované domáhal omluvy specifikované shora ve výroku II. rozsudku a dále zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení, coby nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním (zahájeným usnesením Policie ČR ze dne 29. 9. 2016, č. j. KRPU-203235-2/TČ-2016-040281), v němž byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, č. j. 24 T 55/2017-1049, ze dne 1. 9. 2020, který nabyl právní moci 14. 10. 2020, zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Konkrétně se v řízení domáhal částky 75 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a částky 75 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním. 2. K požadavku na zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení žalobce v žalobě uvedl, že toto řízení trvalo více než 4 roky, což je délka zjevně nepřiměřená. Při výpočtu požadované náhrady vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky trestního stíhání a za každý další rok pak z částky 30 000 Kč. Pokud jde o nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním, žalobce dále uvedl, že byl stíhán pro trestný čin daňový (zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu dokonaném, formou účastenství ve smyslu ust. § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku), kdy měl svým protiprávním jednáním způsobit České republice škodu ve výši minimálně 938 939 Kč. Stíhání bylo vedeno v přímé souvislosti s jeho pracovní činností, jako manažera regionální pobočky zaměstnavatele, kdy tuto pobočku vedl, a tato skutečnost ovlivnila jeho pracovní postavení u tehdejšího zaměstnavatele. Čím déle trestní řízení trvalo, tím více bylo patrno, že k němu zaměstnavatel ztrácí důvěru, navíc jeho přímý podřízení vystupovali v trestním řízení jako svědci, což jeho pracovní postavení ještě více ztěžovalo. Situace pak byla o to svízelnější, že ve stejné společnosti pracovala i jeho manželka. Postavení žalobce v zaměstnání se tak stalo s ohledem na vedené trestní řízení fakticky neúnosným, což vyústilo v ukončení jeho pracovního poměru formálně uzavřenou dohodou. Žalobce byl následně veden v evidenci úřadu práce a došlo k citelnému propadu příjmů jeho rodiny, přičemž žil v existenční nejistotě, než si našel jiné vhodné zaměstnání. Jako osoba trestně stíhaná se přitom nemohl pracovně uplatnit na manažerských pozicích. Trestní stíhání mělo také velice špatný dopad do jeho psychického i celkového zdravotního stavu, když v důsledku setrvalého stresu začal trpět úzkostnými stavy a nespavostí, což si vyžádalo léčbu medikamenty. Tento jeho stres ještě zvyšovaly obavy, že by věc mohla být mediálně zveřejněna. Žalobce je přitom zcela bezúhonnou osobou, s dobrou občanskou pověstí, žijící poklidným rodinným životem. O to brutálnější byl dopad nezákonného trestního stíhání do jeho osobního i pracovního života. Zároveň pak byly po dobu trestního stíhání narušeny i jeho obvyklé přátelské sociální kontakty. Díky velké psychické zátěži se zdráhal přátelům svěřit, měl obavy o svou pověst i pověst své rodiny. V podmínkách nevelkého okresního města může být snadno rozšířena jen povrchní informace, tj. fakt, že je trestně stíhán, což znamená do jisté míry nevratné poškození pověsti. Na druhou stranu pak pro žalobce bylo velmi obtížné předstírat v okruhu známých a přátel, že je vše v pořádku, že se mu daří dobře. Stresové faktory se pak odrážely i v rodinném životě žalobce, když s manželkou předtím žili v harmonickém vztahu. Manželka přitom věděla, že nejednal protiprávně, a nadále mu důvěřovala. Dlouhodobý stres a nejistota se přesto v soužití negativně odrazily na jeho nechuti věnovat se dříve obvyklým společenským aktivitám, když byl úzkostný, nervózní, podrážděný a bez energie. Ve společné domácnosti žalobce žijí i dvě děti, starší zletilé (nyní 24 let), studující, mladší 17 let, rovněž studující, pročež byl dopad nezákonného trestního stíhání do života celé rodiny ještě brutálnější. Kromě finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním se žalobce domáhal i shora uvedené omluvy s tím, že teprve v takovém případě bude jeho újma plně kompenzována. Předmětné nároky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobce u žalované uplatnil dne 22. 3. 2021. 3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 6. 5. 2021, č. j. 44 C 19/2021 – 118, bylo řízení pravomocně přerušeno do doby projednání žalobou požadovaných nároků u žalované, a to nejpozději do 22. 9. 2021 (kdy měla uplynout 6 měsíční zákonná lhůta pro projednání nároků). 4. V průběhu řízení (podáním ze dne 3. 11. 2021, doplněným podáním ze dne 16. 11. 2021) vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 54 000 Kč s příslušenstvím z důvodu úhrady této částky žalovanou po podání žaloby. Usnesením zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2021, č. j. 44 C 19/2021 – 136, bylo proto řízení v souladu s uvedeným dispozitivním úkonem žalobce ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř. zastaveno co do částky 54 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 29. 9. 2021 do zaplacení. Usnesení nabylo právní moci dne 15. 12. 2021. Předmětem řízení tak zůstal požadavek žalobce na předmětnou omluvu a na úhradu částky 75 000 Kč s příslušenstvím představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání a na úhradu částky 21 000 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného tretního řízení. 5. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že žalobce u ní dne 22. 3. 2021 uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 75 000 Kč za nepřiměřenou délku trestního stíhání a ve výši 75 000 Kč za nezákonné trestní stíhání v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 55/2017. Žalovaná žádost žalobce projednala dne 18. 10. 2021, když ve stanovisku z téhož dne vyhověla požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení co do částky 54 000 Kč a v případě nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a za tuto skutečnost se žalobci omluvila. Dále uvedla, že tvrzená nemajetková újma způsobená nezákonným trestním stíháním musí být žalobcem dostatečně tvrzena a rovněž i prokázána, což však v tomto případě shledala pouze v minimální míře. Dále poukázala na skutečnost, že žalobci hrozila trestní sazba v rozmezí 2 až 8 let, avšak fakticky mu nepodmíněný trest nehrozil, neboť sám státní zástupce v rámci závěrečné řeči navrhoval pouze podmíněný trest s přihlédnutím k trestní bezúhonnosti žalobce. V očích veřejnosti pak předmětné trestní stíhání podle žalované nebylo vnímáno difamujícím ani dehonestujícím způsobem, jako je tomu u trestných činů proti životu a zdraví či trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Pokud žalobce ukončil pracovní poměr dohodou, nelze podle žalované tuto skutečnost přičítat k tíži státu a přitakat žalobcem tvrzeným zásahům do jeho pracovní sféry. Za situace, kdy žalobce v rámci mimosoudního projednání věci předložil lékařskou zprávu od praktického lékaře, který uvedl, že v letech 2016 až 2020 byly žalobci předepisovány léky na úzkost a deprese, nelze podle žalované dovozovat souvislost mezi trestním stíháním a změnou zdravotního stavu žalobce. Z dalších tvrzení žalobce pak podle žalované vyplývá, že manželka mu byla po celou dobu trestního stíhání oporou, a že k medializaci trestního stíhání nedošlo a širší veřejnost tak o trestním stíhání žalobce nebyla srozuměna. Konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovenou omluvu proto žalovaná i nadále považovala za dostačující zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy. Požadavek na vyvěšení omluvy na webových stránkách ministerstva neshledala důvodným proto, že ze strany žalobce nebylo prokázáno, že by se trestní stíhání dostalo do povědomí širší veřejnosti, když sám žalobce uvedl, že k medializaci případu nedošlo. Pokud jde o nárok z titulu nepřiměřené délky řízení, žalovaná zdůraznila, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 29. 9. 2016 a řízení bylo ve vztahu k žalobci pravomocně skončeno dne 14. 10. 2020, přičemž rozhodoval jedenkrát soud I. stupně. Řízení bylo po stránce skutkové, právní i procesní do určité míry složité, žalobce se na délce řízení nijak nepodílel, stížnost na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu nepodal. Doba od přijetí trestního oznámení do podání obžaloby je podle žalované dobou přiměřenou, když obžaloba byla podána dne 3. 4. 2017 Hlavní líčení bylo nařízeno až na den 23. 1. 2018, když v mezidobí byla předsedou senátu podána žádost místopředsedovi Okresního soudu v Děčíně o prodloužení lhůty podle § 181 odst. 1 trestního zákona vzhledem ke značnému množství neskončených spisů staršího data a i s ohledem na značn