20 C 329/2022-15 — Obvodní soud pro Prahu 3

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 6 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne 7. 9. 2016 s žalobkyní smlouvu o úvěru. Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na webové stránce [webová adresa] Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 5 000 Kč, který měl být spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 500 Kč splacen do 2. 10. 2016. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Žalovaná byla opakovaně vyzývána k uhrazení dluhu, ale dosud ničeho neuhradila. Vedle žalované částky požadovala žalobkyně rovněž zákonné úroky z prodlení ve výši dle příslušných právních předpisů. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud věc za postupu podle ust. § 115a a 101 odst. 4 o. s. ř. projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházel přitom z listinných důkazů, které účastníci na podporu svého procesního stanoviska předložili. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, pak soud doručil v souladu s ust. § 45 až 50 o. s. ř. (zakotvujícím zásadu odpovědnosti účastníka za určení místa, kam mu mají být písemnosti doručovány, byť by se účastník v tomto místě nezdržoval), žádný z účastníků ve stanovené lhůtě o nařízení jednání výslovně nepožádal. V dané věci jde o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nedosahuje částky uvedené v § 202 odst. 2 o. s. ř. tedy na jistině 10 000 Kč, jde o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V řízení zjištěný skutkový stav je ten, že z předložené rámcové smlouvy a jednotlivé smlouvy o úvěru ze dne 7. 9. 2016 soud zjistil, že obsahují údaje o žalované, poskytnutý úvěr činil 5 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru činil 1 500 Kč a úvěr byl splatný do dvaceti pěti dnů. Uvedená smlouva však není žalovanou podepsána. Dne 7. 9. 2016 byla na účet žalované č. [bankovní účet] zaslána částka 5 000 Kč. Prostřednictvím právního zástupce žalobkyně byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů výzvou k plnění ze dne 22. 8. 2018. Výzva byla žalované zaslána dne 22. 8. 2018, jak vyplývá z podacího lístku. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, kdy v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, neboť rámcová smlouva o úvěru a jednotlivá smlouva o úvěru byly předloženy bez podpisu žalované. Soud si je vědom, že měla být smlouva o úvěru uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, žalobkyně však žádným způsobem neprokázala, že by tak bylo učiněno. Žalobkyně v řízení pouze prokázala, že byla žalované poukázána dne 7. 9. 2016 částka 5 000 Kč. Poskytnutí peněžních prostředků ve výši 5 000 Kč žalované tak bylo prokázáno, nicméně nebyl prokázán právní důvod (uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž základě byla částka poskytnuta), soud proto postupoval dle ust. § 2991 o. z., neboť se jedná ze strany žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 5 000 Kč, které je povinna žalobkyni uhradit. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně požadovala přiznání úroků z prodlení od 3. 10. 2016, nicméně pokud soud výše konstatoval, že nebylo prokázáno uzavření úvěrové smlouvy a nárok byl posouzen jako bezdůvodné obohacení, pak nelze vyhovět žalobkyni co do požadavku na úroky z prodlení od 3. 10. 2016. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že:„ Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ Z uvedeného vyplývá, že v daném případě se dluh stal splatným až učiněnou výzvou žalobkyní ze dne 22. 8. 2018, která byla žalované zaslána dne 22. 8. 2018 žalovaná měla plnit do tří dnů. Žalovaná je tudíž v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o.z., a byla povinna plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle současné účinné úpravy v ust. § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne 22. 8. 2018 žalobkyně určila lhůtu do tří dnů, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem - žalobkyní (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní ale zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak by se dalo říct, že se jedná o prodloužení lhůty dané ust. § 1958 odst. 2 o. z., kdy za lhůtu bez zbytečného odkladu pro tento případ by se dala považovat lhůta v řádech dnů, soud proto vycházel při stanovení splatnosti ze lhůty prodloužené žalobkyní a přiznal jí úroky z prodlení od 26. 8. 2018 ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích. Soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení z dlužné částky 5 000 Kč ode dne 26. 8. 2018 do zaplacení, ve zbylém požadovaném příslušenství žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala v řízení zaplacení částky v celkové výši 6 500 Kč. Co do 23,8 % předmětu řízení tak byla úspěšná žalovaná a co do 76,92 % předmětu řízení žalobkyně, žalovaná by tak měla uhradit žalobkyni 53,84 % z jejích nákladů řízení. Výše náhrady nákladů řízení odpovídá zaplacenému soudnímu poplatku ve výši 400 Kč odměně advokáta za 2,5 úkonu právní služby dle ust. § 8 odst. 1 a 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, po 200 Kč, náhradě hotových výdajů za 3 úkony právní služby dle ust. § 14b odst. 5 písm. a), ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, po 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, výzva k plnění – půl úkonu). Celkem náklady řízení činí 1 368 Kč. Přičemž tedy 53,84 % z nákladů činí částku 736,53 Kč.