7 C 267/2025-44 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se podaným návrhem dne 10. 7. 2025 domáhala, aby jí žalovaný uhradil částku ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným Rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému aktivován účet č. , č. účtu, . Dále dne 28. 9. 2022 uzavřeli Smlouvu o poskytnutí kontokorentu, žalobkyně poskytla žalovanému kontokorentní úvěr až do výše 15 000 Kč. Žalovaný porušil pravidla pro použití kontokorentu a žalobkyně úvěr ke dni 2. 6. 2025 zesplatnila. Dluh žalovaného sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, nesplaceného smluvního úroku výši 620,75 Kč za období od 1. 3. 2025 do 1. 6. 2025, smluvního úroku ve výši 12 % ročně z částky z částky 15 000 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení a zákonného úroku ve výši z částky 15 000 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení.2. K úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila dne 10. 10. 2025, že žalovaný uvedl, že má příjem ve výši 40 000 Kč měsíčně od , právnická osoba, , není ženatý, nemá vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, má jiné splátky 13 000 Kč, výdaje na bydlení jsou 9 000 Kč, léky – jídlo – bydlení jsou 7 000 Kč a splátky všech členů jsou 13 000 Kč. Výdaje dle expertní žalobkyně byly ve výši 4 620 Kč. Žalobkyně dále příjem s ohledem na výši a charakter kontokorentního úvěru již dále neověřovala. Dále posoudila informace z Bankovního registru klientských informací, který zahrnuje i údaje z Nebankovního registru klientských informací. Žalobkyně si rovněž ověřila informace z pohybu na běžném účtu č. , č. účtu, , žalobkyně rovněž vycházela z vlastní expertní analýzy tzv. maximálního limitu splátky.3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.4. Z provedených důkazů má soud za prokázaná následující skutková zjištění: Účastníci dne 5. 5. 2020 uzavřeli Rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému aktivován účet č. , č. účtu, (Rámcová smlouva č. , hodnota, ). Účastníci dále dne 28. 9. 2022 uzavřeli Dodatek č. , hodnota, k Rámcové smlouvě č. , hodnota, k čerpání částky 15 000 Kč, roční úrokovou sazbou ve výši 18,90 %, s RPSN 20,63 %, bez poplatků, na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal splatit úvěr do jednoho roku od data prvního čerpání nebo jakéhokoliv dalšího čerpání včetně smluvního úroku (Dodatek č. , hodnota, k Rámcové smlouvě č. , hodnota, , Obchodní podmínky účinné od 30. 1. 2020 a od 20. 4. 2024, Podmínky pro použití kontokorentu). Žalovanému bylo v období od 18. 6. 2024 do 8. 7. 2025 připsáno na účet č. , č. účtu, 21 021,75 Kč a odepsáno 21 205,64 Kč a v období od 18. 6. 2024 do 2. 6. 2025 nesplácel řádně úroky a kontokorent ve výši 15 000 Kč (výpis z účtu č. , č. účtu, v období od 18. 6. 2024 do 8. 7. 2025, Přehled čerpání a splácení kontokorentu). Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost výpisem z Bankovního registru klientských informací, dle Úvěrové zprávy žalobkyně evidovala dva odmítnuté úvěry a dále ve vlastním systému evidovala 8 žádostí o úvěr, z toho byla úspěšná žádost o stávající kontokorent (Úvěrová zpráva a Přehled žádostí o úvěr – aplikační data). Žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení dlužné částky dne 3. 6. 2025, aby svůj dluh uhradil do 12. 6. 2025 (Výzva k zaplacení dluhu – takzvaná předžalobní výzva ze dne 3. 6. 2025).5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v účinném znění, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje8. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.13. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.14. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení