7 C 9/2026-17 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se návrhem ze dne 15. 1. 2026 domáhala proti žalovanému zaplacení shora uvedené částky představující dlužné nájemné. Žalovaný je nájemcem bytu č. , hodnota, v , Anonymizováno, . podlaží domu na adrese , adresa, na základě nájemní smlouvy č. , Anonymizováno, ze dne 13. 5. 2024 a dodatku č. , hodnota, ze dne 27. 5. 2025 a žalobkyně je pronajímatelkou tohoto bytu. Nájemné bylo sjednáno ve výši 18 944 Kč měsíčně a zálohy na služby 1 580 Kč měsíčně. Dům , adresa, je ve vlastnictví , Anonymizováno, a v souladu s ust. § 34 odst. 3 zák. č. 131/2000 Sb., o hl. m. Praze, nakládá s takto svěřeným majetkem žalobkyně a vykonává práva vlastníka ve vztahu ke svěřenému majetku. Žalovaný neuhradil nájemné a zálohy na služby poskytované v souvislosti s pronájmem bytu za období od září 2025 až prosinec 2024, celkem ve výši 82 094 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky výzvami ze dne 13. 11. 2025 a 30. 12. 2025.2. Žalobkyně vzala žalobu dne 3. 2. 2026 částečně co do jistiny a části úroků z prodlení zpět, neboť žalovaný dne 26. 1. 2026 zaplatil 80 094 Kč a dne 28. 1. 2026 částku 2 000 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud žalobce a žalovaného podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Soud vyzval k účastníky k vyjádření usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 2. 2026, č. j. 7 C 9/2026 – 14, ti se ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.6. Z nájemní smlouvy , Anonymizováno, ze dne 13. 5. 2024 a dodatku č. , hodnota, ze dne 27. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně přenechala žalovanému za úplatu do užívání za účelem bydlení byt č. , hodnota, v , Anonymizováno, . podlaží domu na adrese , adresa, , a to na dobu určitou od 1. 5. 2024 do 30. 4. 2025, dodatkem č. 1 byl nájem prodloužen až do 30. 4. 2030. Žalovaný se zavázal hradit žalobkyni za užívání bytu nájemné ve výši 18 500 Kč a zálohy na služby dle rozpisu uvedeného v evidenčním listu, který je nedílnou součástí smlouvy, a to nejpozději do 15. dne kalendářního měsíce, za který se platí nájemné.7. Z evidenčního listu od 1. 5. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný měl platit měsíčně zálohy na služby spojené s užíváním bytové jednotky ve výši 1 580 Kč.8. Z výpisu z konta nájemce č. , hodnota, ze dne 31. 12. 2025 bylo zjištěno, že za období září 2025 do prosince 2025 žalobkyně evidovala dlužné nájemné a za zálohy na služby za předmětné období činí 82 094 Kč.9. Z Výzvy č. 1 k zaplacení dluhu ze dne 13. 11. 2025 a z Předžalobní výzvy ze dne 30. 12. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužného nájemného a záloh za služby, společně za období od září 2025 do prosince 2025.10. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, za období od 1. 1. 2026 do 31. 1. 2026, bylo zjištěno, že dne 26. 1. 2026 byla z účtu, č. , č. účtu, , uhrazena pod variabilním symbolem , var. symbol, částka 80 094 Kč a dne 28. 1. 2026 částka 2 000 Kč.11. Z hlediska skutkového stavu má soud za prokázané, že dne 13. 5. 2024 žalobkyně a žalovaný uzavřeli nájemní smlouvu k bytové jednotce č. , hodnota, v , Anonymizováno, . podlaží domu na adrese , adresa, , dodatkem č. 1 byl nájem prodloužen do 30. 4. 2025. Žalovaný byl povinen hradit žalobkyni měsíčně nejpozději do 15. dne daného kalendářního měsíce nájemné ve výši 18 500 Kč a zálohy na služby dle rozpisu uvedeného v evidenčním listu, který je nedílnou součástí smlouvy, ve výši 1 580 Kč. Žalovaný neuhradil nájemné a zálohy za služby za období od září 2024 do prosince 2024. Žalovaným byla dne 26. 1. 2026 uhrazena žalobkyni částka 80 094 Kč a dne 28. 1. 2026 částka 2 000 Kč.12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.13. Mezi žalobkyní a žalovaným byla v souladu s § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platně uzavřena smlouva o nájmu bytové jednotky na dobu určitou.14. Dle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období.15. Dle § 2246 odst. 1 ve spojení s § 2247 o. z. žalobkyně a žalovaný ujednali měsíční nájemné ve výši 18 500 Kč a zálohy na služby ve výši 1 580 Kč. Žalovaný však neplnil řádně své smluvní povinnosti, když žalobkyni neuhradil nájemné a zálohy za služby za období od září 2025 do prosince 2025. Žalovaný svůj dluh po podání žaloby co do dlužné jistiny dne 26. 1. 2026 a 28. 1. 2026 uhradil, soud proto výrokem I. řízení v této části na návrh žalobkyně dle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil včetně zákonného úroku z prodlení po datu úhrady dlužné jistiny. Žalobkyni soud přiznal v souladu s § 1970 o. z. nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení, který je stanoven nařízením vlády č. 351/2013 Sb. za období ode dne splatnosti nájemného a záloh za služby za daný měsíc, resp. od data požadovaného žalobkyní, do dne zaplacení dlužné částky (výrok II.).16. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 350 Kč. Žalovaný úhradou dlužné jistiny po podání žaloby zavinil, že řízení muselo být co do jistiny zastaveno. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1 350 Kč představující 450 Kč za jeden úkon dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (žaloba, zpětvzetí žaloby, předžalobní výzva). Soud nepovažuje právní zastoupení v případě dlužného nájemného za účelně vynaložený náklad u městských částí. V případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Ústavní soud sice zároveň zdůraznil význam okolností konkrétního případu a připustil účelnost zastoupení advokátem v případech, kdy se jedná o právní problematiku specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, či s mezinárodním prvkem, o takový případ však v dané věci nejde. Vymáhání dlužného nájemného a plateb za služby spojených s užíváním bytu naopak patří mezi ustálenou agendu městských částí a daný případ tak nelze podřadit pod uvedenou výjimku.17. Soud pak přiznal odměnu nezastoupeného účastníka ve výši 450 Kč za úkon, neboť dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, potom představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jakožto podzákonný předpis je proto neaplikovatelné pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem.18. Výrokem IV. soud vrátil žalobkyni část zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 005 Kč dle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.