11 C 20/2018 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se po žalované domáhá v záhlaví uvedené částky s tím, že žalobkyně je obchodní společností, která v minulosti využívala finanční služby žalované ve formě factoringu (tj. úplatné postoupení pohledávek žalobce z běžného obchodního styku na žalovanou). 2. Žalovaná je obchodní společností, která poskytuje finanční služby v oblasti financování, správy a inkasa pohledávek. Částky 5 396 772,86 Kč představuje neuhrazené pohledávky žalobkyně vzniklé z factoringu (tj. odkupu pohledávek žalobce), které byla žalovaná povinna žalobkyni při ukončení spolupráce uhradit. 3. Dne 5. 11. 2014 uzavřela žalobkyně s žalovanou Smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek (dále jen„ Smlouva), jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné podmínky pro provádění factoringu platné pro rok 2014 (dále jen„ VOP"). Předmětem Smlouvy byla úprava vzájemných práv a povinností účastníků při odkupu pohledávek žalobce za jeho odběrateli vyplývajících z dodávek zboží, a to formou postoupení pohledávek (dále také„ factoring"). Smlouva nahrazovala dřívější smlouvu se stejným předmětem, kterou účastníci uzavřeli dne 2. 6. 2009 (dále jen„ Původní smlouva), jak je výslovně sjednáno v čl. 8 odst. 1 Smlouvy. Nebýt tohoto výslovného ujednání, představovala by Smlouva fakticky novaci závazku založeného Původní smlouvou, protože Smlouva i Původní smlouva mají totožný předmět, účastníky, jakož i převážnou část obsahu a liší se jen nepatrně v některých ujednáních. 4. Dne 4. 9. 2015 žalobkyně Smlouvu vypověděla. Na základě § 17 odst. 1 VOP byl každý z účastníků oprávněn Smlouvu vypovědět s tříměsíční výpovědní lhůtou, která počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. Smlouva tak zanikla uplynutím výpovědní doby k 31. 12. 2015. Žalobkyně se administrativním nedopatřením dopustila ve výpovědi písařské chyby, když jako datum uzavření Smlouvy uvedla 2. 6.2009 - tj. datum uzavření Původní smlouvy - namísto data 5. 11. 2014. Žalobkyně v této souvislosti zdůrazňuje, že žalované muselo být zcela zřejmé, že jde pouze o chybu v psaní, a nemohlo být pochyb o tom, že skutečným záměrem žalobkyně je ukončení Smlouvy. 5. Jednak probíhala v té době faktoringová spolupráce s žalovanou výlučně na základě Smlouvy, která v celém rozsahu nahradila Původní smlouvu. Žalované tak nemohly vzniknout pochybnosti o tom, jakou smlouvu žalobce ukončuje, když mezi účastníky nebyla v té době uzavřená žádná jiná smlouva, než Smlouva. Za druhé, i jednání samotné žalované nasvědčovalo tomu, že výpověď ze dne 4. 9.2015 považuje za ukončení Smlouvy. Bezprostředně po doručení výpovědi totiž žalovaná žalobkyni kontaktovala a iniciovala jednání o další spolupráci a jejích podmínkách. Následně se žalovaná také zúčastnila výběrového řízení žalobce na nového dodavatele factoringových služeb. Za třetí, žalovaná během tříměsíční výpovědní doby nikdy nevznesla proti výpovědi jakékoli výhrady. Za čtvrté žalovaná začala platnost výpovědi Smlouvy zpochybňovat až ve chvíli, kdy zjistila, že ve výběrovém řízení na nového dodavatele factoringových služeb neuspěla a žalobkyně si zvolila jiného poskytovatele factoringu. 6. Žalobkyně je přesvědčena, že jednání žalované odporuje zásadám poctivého obchodního styku a jako zjevné zneužití práva by nemělo požívat právní ochrany. Nicméně žalobkyně výlučně z opatrnosti následně Smlouvu opětovně vypověděla, a to výpovědí ze dne 1. 2.2016. I kdyby tedy byla předcházející výpověď ze dne 4. 9. 2015 neplatná pro písařskou chybu v označení data uzavření Smlouvy - což žalobkyně kategoricky vylučuje - Smlouva by zanikla nejpozději 31. 5. 2016. 7. Po skončení Smlouvy vznikl žalobkyni nárok na vyrovnání vzájemných závazků vzniklých z factoringu. Do dnešního dne žalovaná žalobkyni neuhradila pohledávky z ukončené Smlouvy v plné výši, a to přesto, že svůj dluh vůči žalobci opakovaně uznala. Dne 29. 4. 2016 splnila žalovaná žalobkyni část svého dluhu, a to v částce 5 397 339,39 Kč. V souladu s § 2054 odst. 2 NOZ tak žalovaná částečným plněním dluhu uznala pohledávku žalobce v plné výši. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na skutečnost, že žalovaná provedla částečné vypořádání svých závazků vůči žalobkyni před uplynutím výpovědní doby opakované výpovědi ze dne 1. 2.2016, což mimo jiné nasvědčuje tomu, že žalovaná považovala Smlouvu za ukončenou již na základě první výpovědi ke dni 31. 12. 2015. V opačném případě by bylo obtížně pochopitelné, proč žalovaná provedla částečné vypořádání závazků více než měsíc před skončením Smlouvy. 8. Následně dne 1. 7.2016 žalovaná výslovně uznala svůj dluh vůči žalobci ve výši 5 396 772,83 Kč z titulu zůstatku předfinancování (kladného salda obchodních faktoringových operací), a to dopisem označeným jako„ Odsouhlasení zůstatku k 30. 6. 2016“. V návaznosti na dopis žalované ze dne 1. 7. 2017 žalobkyně žalované potvrdila, že aktuální výše pohledávky žalobkyně za žalovanou vzniklá v souvislosti s ukončenou Smlouvou činí 5 396 772,83 Kč, jak vyplývá z dopisu žalobce ze dne 20. 10. 2016, kterým žalobkyně žalovanou vyzvala k bezodkladné úhradě předmětného dluhu. Následně dne 25. 1. 2017 zaslala žalovaná žalobkyni Prohlášení o započtení vzájemných pohledávek, kterým měla zaniknout pohledávka žalobkyně za žalovanou ve výši 5 396 772,83 Kč z titulu kladného salda obchodních faktoringových operací prováděných na základě Smlouvy v důsledku jednostranného započtení proti údajné pohledávce žalované z titulu smluvní pokuty podle § 7 odst. 7 VOP ve výši 14 469 033,70 Kč. Žalobkyně jednostranný zápočet žalované ze dne 25. 1. 2017 neuznává, o čemž také žalovanou obratem informovala dopisem ze dne 8. 2. 2017. Žalobkyně je přesvědčena, že její pohledávka za žalovanou nezanikla započtením, a to z následujících důvodů: 9. V první řadě žalobkyně zpochybňuje samotnou existenci údajné pohledávky žalované, když namítá, že žalované nárok na smluvní pokutu podle § 7 odst. 7 VOP vůbec nevznikl, protože Smlouva zanikla ke dni 31. 12. 2015 a žalobkyně nebyl povinen v období od 1. 1. do 31. 5. 2016 postupovat jakékoli pohledávky žalované. Za druhé, i kdyby byl nárok žalované na smluvní pokutu co do základu oprávněný, rozporuje žalobkyně výši nároku, když namítá, že požadovaná smluvní pokuta postrádá jakýkoli reálný podklad. Podle § 7 odst. 7 VOP by se výše případné smluvní pokuty odvíjela od výše pohledávek, které žalobce v rozporu se Smlouvou nepostoupil žalovanou. Přes opakované výzvy žalobkyně dosud od žalované neobdržela žádné vyúčtování smluvní pokuty, které by dokládaly, jak k vyčíslení smluvní pokuty došla. Konečně žalobkyně namítá, že domnělá pohledávka žalované, jejíž existence i výše je mezi účastníky sporná, není způsobilá k jednostrannému započtení, protože podle § 1987 odst. 2 NOZ nejsou k započtení způsobilé pohledávky nejisté či neurčité. 10. Žalobkyně je zároveň přesvědčena, že pokusem o jednostranný zápočet žalovaná opětovně uznala svůj dluh vůči žalobci, když tento dluh zamýšlela uhradit zápočtem proti části své (domnělé) pohledávky. 11. Žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky, která je předmětem řízení. 12. Žalovaná nesporovala uzavření smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek dne 2. 6. 2009 (dále jen„ Původní smlouva“) ve znění všeobecných podmínek pro provádění factoringu platných pro rok 2009 ze dne 6. 6. 2009 (dále jen„ VOP 2009“), příloh Původní smlouvy a jejich dodatků, ani uzavření smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek dne 5. 11. 2014 (dále jen„ Nová smlouva“) ve znění všeobecných podmínek pro provádění factoringu platných pro rok 2014 ze dne 5.11.2014 (dále jen„ VOP 2014“), příloh Nové smlouvy a jejich dodatků. Uvedla, že předmětem Nové smlouvy bylo opět provádění factoringu a oproti předchozímu factoringovému vztahu došlo nejen k dílčím změnám podmínek provádění factoringu, ale i změně výše odměn, limitů a dalších zásadních ujednání. Nová smlouva v žádném případě nesměřovala k privativní novaci existujících závazků založených na základě Původní smlouvy v podobě jejich zrušení a nahrazení závazky novými. Původní závazky zůstaly Novou smlouvou nedotčeny. Nová smlouva mohla mít jedině účinek novace kumulativní, neboť na jejím základě přistoupil závazek nový při zachování závazků stávajících. V této souvislosti odkázala na ust. § 1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“) a čl. 8 Nové smlouvy. 13. Vzhledem k tomu, že v době uzavření Nové smlouvy nebyly vyrovnány pohledávky a závazky vzniklé mezi smluvními stranami na základě Původní smlouvy, Původní smlouva i závazky z ní vzniklé obstály v souladu s ust. 1902 ObčZ a čl. 8 Nové smlouvy vedle Nové smlouvy a z ní vznikajících závazků a uzavřením Nové smlouvy rozhodně nedošlo k ukončení Původní smlouvy a tato byla nadále platná a účinná. Žalovaná kategoricky odmítla spekulace žalobkyně o tom, že snad žalovaná věděla nebo měla vědět, že měla žalobkyně v úmyslu výpovědí ze dne 4. 9. 2015 vypovědět Novou smlouvou a nikoli Původní smlouvu, jak vyplývalo jednoznačně z obsahu výpověd