18 C 399/2020-20 — Obvodní soud pro Prahu 4

Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že žalovaný neuhradil jízdné a přirážku za jízdu bez platné jízdenky v dopravním prostředku MHD žalobkyně, k níž došlo dne [datum] v [údaj o čase] hod. na lince [anonymizována dvě slova]. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a zůstal nečinný. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. se soud v tomto odůvodnění omezuje pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci. Na základě zjištění učiněných z listin předložených žalobkyní má soud za prokázané, že se žalovaný přepravoval dne [datum] v [údaj o čase] hod. na lince [anonymizována dvě slova], jež je součástí sítě MHD provozované žalobkyní. Při přepravní kontrole, která v ten okamžik se žalovaným byla provedena, se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem. Dle přepravního řádu v době provádění přepravních kontrol činilo jízdné částku 24 Kč a přirážka k jízdnému částku 1 500 Kč. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Žalovaný s žalobkyní uzavřel nástupem do dopravního prostředku, jež je součástí sítě MHD provozované žalobkyní, konkludentně přepravní smlouvu ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), čímž mu vznikla povinnost zaplatit jízdné, a byl tedy coby cestující v souladu s § 18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, povinen se na výzvu pověřené osoby prokázat platným jízdním dokladem, příp. zaplatit vedle jízdného přirážku za cestování bez platného jízdního dokladu. Žalovanému vznikla povinnost zaplatit jízdné i přirážku k jízdnému. Žalovaný své smluvní povinnosti nesplnil, když dluh včas neuhradil, pročež se ocitl v prodlení ve smyslu § 1968 o. z. [příjmení] žalovaný netvrdil ani jinak se nebránil. Žalobkyně má proto, vedle práva na úhradu částky 1 524 Kč, dle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky v zákonné výši, jež je stanovena § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. (10 % ročně ke dni počátku prodlení), a to od 19. 6. 2020 do zaplacení. Žalobkyně svůj nárok prokázala, žaloba je důvodná a soud jí proto vyhověl. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení žalobkyně, jež byla v řízení zcela úspěšná. Soud nicméně dospěl k závěru, že úkony právní služby učiněné v projednávané věci, jakož i zaplacený soudní poplatek, tedy veškeré náklady řízení zaplacené žalobkyní, nebyly vynaloženy účelně. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně vedle projednávané žaloby podané dne 7. 9. 2020, podala dne 17. 8. 2020 samostatnou žalobu, jíž se domáhala uložení povinnosti žalovanému z titulu dluhu na jízdném a přirážce k jízdnému vzniklého dne 26. 5. 2020 (věc vedená pod sp. zn. 39 C 357/2020), dále podala dne 10. 11. 2020 samostatnou žalobu, jíž se domáhala uložení povinnosti žalovanému z titulu dluhu na jízdném a přirážce k jízdnému vzniklého dne 26. 7. 2020 (věc vedená pod sp. zn. 43 C 3/2021). Kdyby žalobkyně bývala všechny výše popsané nároky neuplatnila bezdůvodně samostatnými žalobami, vedena zřejmě snahou o navýšení nákladů řízení ve vztahu k osobě, vůči níž opětovně uplatňuje zcela bagatelní pohledávky formulářovými žalobami, přičemž toto jednání dle zdejšího soudu naplňuje znaky zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., které podle § 6 věty poslední o. s. ř. nemůže ve zdejším řízení požívat právní ochrany, nýbrž jedinou žalobou, čemuž objektivně nic nebránilo, vznikl by jí pravomocným rozhodnutím jediný nárok na náhradu nákladů řízení. Je na věřiteli (žalobkyni), aby zorganizoval účelné a hospodárné vymáhání svých pohledávek, které dlužníky bezdůvodně nadměrně nezatěžuje. Ve zcela nedůvodném, pro vedení soudních řízení neúčelném, nehospodárném a právo zneužívajícím uplatnění výše uvedených pohledávek samostatnými žalobami, kteréhožto jednání se žalobkyně dopouští ve vztahu k řadě různých dlužníků opakovaně, soud spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. a proto žalobkyni ve zdejším řízení náhradu nákladů řízení zcela nepřiznal.